My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Hlava, nebo orel


„Co myslíš, sluší mi ty šaty?“ dívá se na mě.
„Kam to budeš nosit?“ koukám na ni unaveně.
„Nevím, třeba se to někdy bude hodit,“ prohlíží se v zrcadle ze všech úhlů.
„Ta barva ti sluší,“ potůčky potu mi neslyšně stíkají po zádech dolů.
„Nechceš si je koupit taky?“ otáčí se na mě.
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nechci.“
„Kdy sis naposledy něco koupila?“ dívá se mě tázavě.
„Minulej měsíc nový žabky,“ zakroutí hlavou a s dalšími dvěma ramínky jde ke kase.

Nesnáším nakupování. Nikdy jsem to neměla ráda. Svlíkat a oblíkat, těsný kabinky s děsným světlem a ještě horším zrcadlem. Vždycky tam na sobě najdu milion jednu další vadu, na kterou mi doma nestačí žárovky. Všude spousta lidí a divná energie. Obtěžkaná taškama za sebou doma zabouchneš dveře, a na chvíli máš ze vší té veteše hezkej pocit. Udělala sis radost. Ta trvá přibližně do té doby, než ti dojde, že ty tašky tam nemůžou ležet věčně. Někdo to musí vyprat a uklidit. A když se ti jó nechce, hodíš to do už tak přeplněné skříně a necháš to na potom. No a potom se jednoho krásnýho dnes balíš na dovolenou a zaboha nemůžeš najít horní díl plavek, zato na tebe vypadne taška se třema svetrama s visačkou. Zkusíš to zas za půl roku, jestli ještě ale budou módní…
Sedím ve stínu na chodníku a čekám na ni. Na Bali je vedro k zalknutí, slunce ostře pálí už několikátej týden v kuse a obloha je skoro bez mráčku. V prachu a horku tiše pozoruju ruch kolem mě. Lidí chodí sem a tam, utírají si pot, neúnavně vytahují a zandávají peněženku zpátky do tašek. Nakupují věci. Oblečení, dárky, suvenýry, cokoliv tam prostě nemůžou nechat. Čtyřicet sedum týdnů v roce chodí do práce, kterou nesnáší, aby si mohli kupovat věci, který nepotřebují. Dívám se na ně a chce se mi z toho brečet. Všechny ty tašky jim rozcupovat. Hodit po nich klíče, který už třičvtrtě roku nepotřebuju a říct jim, ať si to všechno vezmou. Deset pytlů nezbytností. Celej můj život sbalenej do několika krabic, na který se trapně práší. Stovky hader, který mi nechybí. Desítky podpatků, ze kterých bolí nohy. Nespočet kabelek, který jsou mi k ničemu. Tucty kil odpadu. Třicet let nashromážděnýho života, a teď nevím, co s ním… Popojedu o pár kilometrů dál. Lidi na vesnici posedávají u cesty, děti a slepice pobíhají kolem. Kdo nechodí bosý, má obyčejné žabky. Na křižovatce stojí stařec s kohoutem v ruce, okolo pasu omotaný sarong. Každý ráno, když jdu běhat, se na mě zvláštně dívaj. Bílá holka s nejnovějším iPhonem v ruce, co nemá nic lepšího na práci, než běhat. Když se na ně usměju, většinou to opětují zpátky. Naučím se pár slovíček, občas jim nechám pár korun navíc, ptám se jich, jak se mají, a po pár dnech mě přestanou obírat. Jak málo stačí k tomu si uvědomit, že jsme všichni lidi… Občas se na ně dívám a nejradši bych jim dala všechny ty svoje pytle. Táhnou mě ke dnu všude, kam jdu. Únavný závaží minulosti. Lidi se mě neustále ptají, kam patřím, a já odpovídám, že nikam. Nevím. Doma jsem všude, kde mi je dobře. Z představy, že zase chodím uličkama Prahy, je mi divně. Zima, bunda a vánoční koledy ve mě vyvolávají směsici žaludeční nevolnosti a nechuti. A zároveň při představě, že mi ty krabice někdo vezme a vyhodí, panikařím. Miluju slunce, a nemůžu bez něj žít. Ale zároveň občas, když pořád svítí, tak někdy, jenom někdy, ty paprsky oslňují tak moc, že jsem z toho unavená. Zavřu se do pokoje, zatáhnu závěsy, pustím klimatizaci na nejchladnější stupeň. Občas je mi smutno a chci tmu a zimu. Chci být zase doma. Chci vrátit čas. Chci zase spát ve své posteli a poslouchat, jak předou moje kočky. Mourovatá u nohou a zrzavá u mě v objetí. Měly jsme každá svoje místo. A všechny jsme se divně ošívaly, když tam v noci semtam někdo přespal. Jen na chvíli se vrátit zpátky na pár prchavejch chvil, pro pár prchavejch objetí a pár prchavejch odpovědí, který jsem nikdy nedostala. Život mě nutí dělat rozhodnutí, který pokaždý oddaluju, jak se dá. Jenže i nerozhodnost je rozhodnutí. Na tu mou mě někdo naučil jednoduchý řešení. Hodit si korunou. Protože už v okamžiku, kdy minci hodíte do vzduchu, víte, jakou stranou chcete, aby dopadla…

P.S.: Daruju krabice.

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *