My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Schody naděje

/

Je půl třetí ráno a naše pětičlenná skupinka se po nuzných třech hodinách spánku vydává pokořit Adamovu horu. Tady v horách ve střední Srí Lance je chladno, ale nám nevadí ani teplota, ani únava. Smějeme se všemu a všem, jako poslední dva dny u moře na východě ostrova v Mount Lavinia, kde jsme se seznámili. …

Byl to jen sen

/

„Není vám něco?“ ptá se mě muž na vedlejším sedadle. Je mi třicet, jsem svobodná blbá kráva, která odškrtává na seznamu životních oserů jeden řádek za druhým, a očividně se nikdy neponaučí dost, abych věděla, jaký rozhodnutí je v životě správný. „Ne, jsem v pohodě,“ utírám si slzy a nos do rukávů, protože kapesníky už mi všechny …

Extrahovat štěstí

/

Mám zvláštní dejavú, když se po měsíci cestování vracím zpátky do Colomba na letiště Bandaranaike. Stojím tu zase v noci v těch stejných dveřích, ze kterých jsem čtyři týdny zpátky vyšla. Ale s úplně jiným pocitem. Tenkrát ubrečená po dvaceti šesti dlouhých hodinách cesty, vlastně už jsem ani nevěděla, proč jsem sem přijela, proč tu …

Bludičky

/

Život je zvláštní mix náhod, štěstí, smůly, radosti a slz. Jeden příběh, kterej občas nedává smysl, a někdy zase naopak moc. Horská dráha, co se nedá zastavit, ani přibrzdit. Jede a hází s náma, děsí nás, jindy příjemně houpe. Jenže my z toho vagónu nemůžeme vystoupit. Lístek, co jsme si nikdy nekoupili, nám všem čas od času …

Všechno, co máme, je teď

/

Lidi jsou nevděční tvorové. Neustále chceme víc. Víc času, peněz, lásky, zážitků, dobrodružství. A čím je něco nedostupnější, tím spíš po tom budeme toužit. Ten nedostižný sen. Ideál. Asiati si vybělují kůži, a my se opalujem. Kupujem si obrovský domy na splátky a doufáme, že jednou bude náš. Rádi bysme byli mladší, štíhlejší, pohlednější, dokonalejší. …

Pot, slzy a moře

/

“My stojíme ve frontě taky.” “He?” dívá se na mě nechápavě Srí Lančan u kasy na vlakovém nádraží, snažící se projít rovnou dopředu. “Za mě,” ukážu prstem. “Proč seš na ně tak protivná?” dívá se na mě Steve. “Nejsem protivná, zařizuju spravedlnost. Všichni tady čekáme. Ty vole, Steve, já jsem tu necelej den a už …

Duševní sebevražda

/

“Šárko, to ti připadá normální?” “Nevím, co je normální?” “Normální je si najít práci tady, tady seš doma.” “Kde tady?” “Jak kde? No tady…” koktá táta. “No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?” “Tady v Česku.” “Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.” …

Šrámy na duši

/

“Šárino, dyť je prasklej,” drží v ruce můj talíř. “Není prasklej, to je prasklá jen ta glazura.” “No to teda je prasklej. Proč ho nevyhodíš?” dívá se na mě, jako by právě zjistil, že jsem mentálně chorá. “Proč bych ho vyhazovala? Nic mu není, normálně funguje.” “Dyť je prasklej!” “Není prasklej, ti říkám, prasklá je …

Není cesty zpět

/

Stojím na ulici před hostelem v dusným ránu. Zděšeně se rozhlížím kolem sebe a chvíli přemýšlím, jestli se mi to zdá, nebo to je realita. Když jsem v noci dojela potmě taxíkem, čekala jsem ledaccos, ale tohle předčilo i ty nejdivočejší sny. V prachu, špíně a lepivém horku se všude po ulici povalují na zemi …

Dědo

/

Zas ten rok utekl, věřil bys tomu? Zas máš další narozeniny a zas ti žádnou čokoládu nepřinesu. Ale to nevadí, stejně by sis stěžoval na figuru, a když bych tě nedonutila ji hned otevřít, tak by ji bábi poslala při první příležitosti dál. Ten čas tak nějak divně letí. Párkrát mrknu a všichni jsme o …