My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Nahá

/

  Týden sedím u počítače a snažím se splácat dohromady tenhle novej web. Musela jsem kvůli rozhozenýmu formátování otevřít všechny příspěvky, co jsem za poslední tři roky napsala, a taky jsem přidala sekci deník, kde jsou teď moje (skoro) každodenní příspěvky z facebooku. Rozhozený formátování rozhodilo mě. Byla to týdenní jízda na horské dráze svých …

50 odstínů hormonální ženské

/

  Ženský to nemaj v životě vůbec jednoduchý, a zbytek světa s nima. Jedna občas neví, jestli potřebuje kafe, vodku, chlapa, nebo dát někomu facku, a to přinejmenším židlí. Podle legendy Bůh údajně stvořil Adama jednou, ale Evu rovnou čtyřikrát. Adam ji pokaždé totiž Bohovi vrátil, ať si ji veme zpět, chápete to? Já jo. Já kdybych …

Hlava, nebo orel

/

„Co myslíš, sluší mi ty šaty?“ dívá se na mě. „Kam to budeš nosit?“ koukám na ni unaveně. „Nevím, třeba se to někdy bude hodit,“ prohlíží se v zrcadle ze všech úhlů. „Ta barva ti sluší,“ potůčky potu mi neslyšně stíkají po zádech dolů. „Nechceš si je koupit taky?“ otáčí se na mě. „Ne.“ „Proč …

Jen na tu jednu noc

/

Zapípá mi v noci mobil a já otevřu fotku teploměru. “Není ti dobře?” odepisuju. “Moc ne…” “Tak si odpočiň. Jsi každou noc někde na party, zítra ti bude líp,” nevěnuju tomu velkou pozornost. Každej máme občas teplotu. Přehřívaj se nám totiž hlavy. Nebo těla. Když od nich chceme víc, než jsou schopný. Je druhej den …

Člověk, kterým mám být

/

Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný …

Zemětřesení

/

Je třičtvrtě na sedum ráno, a já spím. Zdá se mi sen. Najednou ale všechno začne být nějaký divný, něco se mnou cloumá, cosi je špatně… Otevřu oči a na dvě, nebo tři vteřiny, který se zdají jako naprostá věčnost, zůstanu v šoku jen zírat. Vůbec nechápu, co se děje. Sním ještě pořád? Je to …

Jako jízda na kole

/

Strkal mi už kdekdo kdekam kdeco, ale sondu do dutin jsem absolvovala poprvé. Připravená na tu svou starou známou škebli, co mi dycky nadá, že jsem zpátky, protože jsem si před dvěma sty lety nedokapala nějaký oční (oční!) kapky do ucha až do konce, mi škeble vzala vítr z plachet. Škeble si totiž odjela na …

Chcete kousek mě?

/

Je osum hodin ráno. Stojím u prosklené stěny ve dvaadvacátém patře hotelu v Jakartě, hlavním městě indonéského ostrova Jáva. Unaveně pozoruju shon na rušných ulicích pode mnou a všude po těle mi stíkají potůčky potu. Koukám dolů na probouzející se město. Změť betonu, asfaltu a uspěchaných človíčků. Pomalu ze sebe stáhnu mokré oblečení, nechávajíc ho ležet …

Hry, co hrajem

/

Lidi rádi hrají hry. Někdy cíleně, jindy nevědomky. V životě, v byznyse, v lásce. Na schovávanou, Člověče nezlob se. Semtam tě zastaví křížkem v piškvorkách, a možná budou cíleně blafovat jako v pokeru. Jediným tahem neviditelné figurky spustí celý domino efekt. Jedno náhodné setkání, špatná odbočka, zdržení se v koloně. Jeden dotek a všechno se ztratí v …

Černá díra pode mnou

/

“Au,” pro sebe zasyčím, jak voda ze sprchy pomalu stíká a pálí mě v ranách po celém těle. Příští dny budu mít všechny barvy duhy. Unaveně zkoumám všechny barevný fleky a sleduju, jak se kapky vody pomalu kutálí po kůži dolů na dřevěnou podlahu pode mnou. Tělo jako památníček. Čím jsme starší, tím víc popsanejch …