My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Kdo je perfektní?

IMG_2634
“Co blbneš?”, kanceláří se rozezvučí rána, jak se uhodím hlavou do stolu, snažíc se na všech čtyřech sebrat ze země mobil. Na displeji pořád svítí zpráva. NECHCEŠ SE SEM PŘESTĚHOVAT?


Dny ubíhají, sníh roztává, a můj život je zabalenej v kufru někde mezi Frankfurtem a Prahou. V pátek v půl sedmé ráno mě autobus vyflusne s nadšením malýho caparta na Matějské, protože co mě nezabije, to mě posílí. Zato Bentley vypadá, že mě vyzvedává jen nějakým náměsíčným omylem, a já si zvyknu se nevyčerpávat brzce ranními monology, který není schopnej v tuhle dobu ještě vnímat. Jen co se za náma zabouchnou dveře od bytu, se za ním zabouchnou ty od ložnice, já se ospale převlíknu, nazuju tenisky a při východu slunce si jdu zaběhat podél Mohanu. Po hodině a tuně nabytých endorfinů později to zkouším znovu, místo monologu tentokrát přepadovkou v posteli, pitvořením a romantickým taháním za škraničky: “Vstávej, už je ráno!”, nicméně nic jinýho než: “jsi studená”, “nech mě spát”, a “kde mám mobil?” z něj málokdy vypadne, a tak zamířím do sprchy a po osmé otevírám notebook a pracuju. Na to, abych se nezbláznila z (ne)fungování korporace, bych ale asi musela běhat půl roku v kuse…

FullSizeRender 19


“Proč se ptáš?”, z Damiena se po pár týdnech stává kanadskej přítel na telefonu ve věcech lásky. Jestli jsem se za ty roky něco naučila, tak zaprvé se neptat na názory ohledně vztahu ženskejch. Devadesát osm procent, protože samy dokonalej vztahej nemaj, nikdy nebude umět být dostatečně nestrannejch, aby ti jejich rady k něčemu byly. Povětšinou ti jen řeknou to, co slyšet nechceš a máš pak problém ještě větší. Za druhé, chlap ti vždycky řekne pravdu. Když eliminuješ dvě procenta, který tě chtěj a rádi si počkaj, až zase budeš k mání. Tyhle ti pokaždý řeknou to, co chceš slyšet, a většinou to taky zkrátí něčím jako: “dyť je to debil”, “nezaslouží si tě”, “měla by sis najít někoho, kdo si tě bude vážit víc”. Zbytek je stručnej a upřímnej. Ptát se na rady chlapa tak šetří energii, čas a ztracený ideály.
“Protože já už nevím, jak se to dělá asi… Jak poznáš, že to je láska?”
“Tak když se tak blbě ptáš, tak asi není. Kdyby byla, tak nemáš potřebu se ptát.”
“Co by to bylo? Já ho mám ráda…”
“Láska k sexu asi.”
Makes sense…

FullSizeRender 18.jpg
Nevím. Nevím, jestli mám ráda jeho, nebo tu představu mít ho ráda. Nevím, jestli má rád on mě a nevím, jestli to, co říká, je pravda. Nevím, jestli jen slovně vyjadřuje to, co chci slyšet, nebo to tak cítí. Nevím… Nevím, jak tyhle věci fungují. Už jsem to zapomněla… Já myslela, že tyhle věci se učit nemusí, že je to jak s tou jízdou na kole. Vždycky jsem si myslela, že někoho potkáš, práskne to s tebou, zákonitě to musí prásknout i s tím druhým, a šmitec. Až na věky věků. Ale poslední roky mám pocit, že po posledním pokusu o na věky věků jsem si asi zapomněla sbalit s sebou srdce. Nic. Občas se mnou něco pohne, ale tak prchavě, že to nestojí za řeč.

FullSizeRender 20.jpg
“Myslíš, že už nikdy nebudeš chtít jiný holky? Je to vůbec možný? Umíš si dalších padesát let představit v totální monogamii?”
“Nevím. Zatím to neřeším”, to je další výhoda být chlap. Netuším proč, ale těm, co maj víc testosteronu než estrogenu, se prostě daří líp žít v přítomným okamžiku. Já neustále dumám nad životem brouka, lámu si hlavu každou prkotinou, která se ještě ani nestala, a týrám se vším, co už dávno odnesl vítr minulosti. Voni to prostě neřeší. Tím si vysvětluju fakt, že dokážou ve vteřině usnout. Jakože nemají snad myšlenky?? A tak si do seznamu přání píšu: V příštím životě chci být chlap.
“A to když vidíš nějakou hezkou holku, tak si ji nevšimneš?”
“Ale tak všimnu, ale nezajímá mě. Co ty?”
“Já todle nemám. Mě chlapi zajímaj… Furt,”obzvlášť jeden v Praze…

FullSizeRender 17
“Je ti dobře?”, objeví se v koupelně Bentley.
“Proč by nebylo?”
“Seš v té vaně už hodinu.”
“Se mi dobře přemýšlí ve vaně.”
“Ty přemýšlíš s mobilem v ruce?”
“No… Asi jako ty v posteli se dvěma mobily v ruce. Zavři, prosím tě”, zavírá za sebou dveře a hledí na mě.
“Ty seš pořád naštvaná?”
“Za sebou z druhé strany ty dveře zavři, prosím tě…”

FullSizeRender 22
Není to jako s tím kolem. Člověk zapomíná. Zapomíná, že když si vybere blbě, tak je to takový malý emoční peklo na Zemi. A tak to moje znovunalezený kamenný srdce dostává letos zabrat. Pět let. Pět let mě nikdo nepřiměl křičet. Pět let mě nikdo nedohnal na pokraj hysterie. Ty černý vlasy v posteli a v umyvadle jsem spláchla jedním prásknutím dveří, protože “ty jsou tvoje”, bylo vysvětlení tak trapný, jako bych já kdy vypadala s černejma vlasama. Ale když mi jednoho krásnýho večera zazvoní mobil a půl hodiny poslouchám brečící holku na druhé straně, mám co dělat, abych nebrečela hystericky s ní. Pípání druhýho hovoru na mým i na jejím konci, mi akorát tak vrazí knedlík do krku. Dejchat, zhluboka dejchat. Není ti osumnáct, už bys mohla umět tyhle věci řešit dospěle.

“Tos posrala, že se nejdřív nezeptáš mě!”, rozrazí se dveře a mě leknutím vypadne i ten mobil.
“Ahoj, mám se fajn, díky za optání. Můžeš mi osvětlit, co přesně já jsem udělala špatně?”
“Že se s ní bavíš! Ty vůbec nevíš, kdo to je, máš se zeptat nejdřív mě a ne si s ní povídat za mejma zádama!”
“Kdybys tady byl, tak se tě zeptám, asi ne? Byls na fotbale, zazvonil mi mobil, tak jsem si poslechla, co mi chtěla říct a čekám, až se vrátíš a vysvětlíš mi to. Co to budu řešit po telefonu, když řídíš?”
“Tys jí jako řekla, že jsi tady? To tady do půl hodiny bude bušit na dveře, tak na to se zas těším, tady já teda nebudu, až bude zase dělat scény a já volat policajty.”
“Jak víš, co jsem jí řekla? Můžeš mi říct, kdo je Ronja a proč mi brečí na telefonu?”
“Jdeš se mnou, nebo tu zůstáváš?”
“Tak ty se nehneš, dokud mi to nevysvětlíš, už toho mám dost! Já neudělala nic, abys na mě ječel.”
“Já jdu.”
“Jako kam jdeš, když mi máš něco vysvětlovat?”, už ječím taky.
“K mámě.”

FullSizeRender 21
Ponořím se do vany a chvíli ležím pod vodou. Přemýšlím, jestli to, co neřekneme, jsou taky lži. Lidi jsou sami sobě navzájem zrcadla. Je to blbost, že protiklady se přitahují. Ne. Podobné přitahuje podobné. A my jsme s Bentleym jak nebe a dudy. Každej jsme jinej a máme rádi jiný věci. Nemáme nic společnýho. Kromě právě toho zrcadla, který si vzájemně nastavujem. Vím to já a on to tuší taky. Třeba kdybych mu to neřekla, byl by klidnej. Podle toho, jak skáče jak čert z krabičky, mu to zasadilo brouka do hlavy, a ten chodí a chroupe všude kolem. Oba si lžeme a přitom nám to zřejmě nevadí. Koukáme na sebe když nic neříkáme, je nám prostě fajn. Hrajeme podle jinejch pravidel tak podivnou hru, kterou můžeme pochopit asi jen my dva…

Kape ze mě voda a já se utírám voňavým ručníkem. Poprvé si ale nejsem jistá, jestli tu chci být. A nevadí mi ani tak to, co si neříkáme a na co se neptám. Najednou mám pocit, že bych radši byla doma v Praze. Mluvila s někým česky, chodila na procházky, venčila psa. Neřešila, kde zaparkovat posraný Bentley, aby to někdo neobešel klíčem. Dělala snídaně, ze kterejch bude mít někdo radost… Stojím ve dveřích, utírám si vlasy a pozoruju ho. V každé ruce má jeden mobil a před sebou ještě iPad. Jak to zvládá, netuším. Mě hrabe už jen z toho jednoho neustále drnčícího. Silně pochybuju o chlapské schopnosti zvládat víc věcí najednou. Náš noční výstup s Ronjou mě o tom jen přesvědčil. Nesnídá. Obědvá. Většinou chleba s Nutellou a moje vaření probíhá stylem: “ale máma to dělá jinak”. Názory máme vpodstatě na všechno jiný. Když on jde na fotbal, já se seberu a jdu do fitka.

“Neměla bys do té posilovny chodit. Koupím ti permanentku do Hiltonu.”
“Ale já nechci do Hiltonu, tady to fitko je hned za barákem a je to tam skvělý.”
“Chodí tam samí kriminálníci.”
“Jak to víš, když jsi tam nikdy nebyl?”
“Říkal mi to brácha.”
Ale já prostě chci dělat věci po svým. Chci vařit podle sebe. Chci, aby druhej měl radost, když se mu radost snažím udělat. Chci pozornost. Chci chvíli bez mobilů. Chci chvíli jen tak existovat spolu a být tady a teď. Chci mít svůj prostor dýchat. Chci chodit cvičit, kam já budu chtít…
Polknu poznámku o tom, že Ahmed, Mustafa a Erkan už jsou moji stáří známí a neublížili by ani mouše. Naopak mi pomáhají nosit kotouče a obdivně zvedaj palec, takže se hecnu a zvládnu toho víc.
“Chodíš se někdy projít?”, ptám se.
“Kam jako?”
“Nevím, třeba kolem řeky a tak, když je hezky.”
“Ne, mám toho dost z fotbalu.”
“A co děláš teda, když máš volnej čas?”
“Nic, jsem tady v posteli”, je pravda, že za těch pár týdnů jsem si jaksi nevšimla, že kromě jídla netrávíme čas nikde jinde…
“Můžu si vzít auto? Pojedu za Janou a prckama…”
“Jo. Hele, říkal jsem si, jestli nepojedeme spolu na dovolenou?”, na vteřinu mi povyskočí jiskřička naděje.
“Jooo, kam?”
“Do Barcelony, chceš?”
“Moc, tam chci už dlouho! Co tam?”, v hlavě už mi běží seznam všech míst, co v Barceloně vidět.
“Bude tam mistrovstí světa ve fotbale.”
“Prosím? My pojedeme na fotbal?”
“No, to bude pecka!”
“To rozhodně”, beru si klíče a zavírám za sebou dveře dřív, než mu stačím říct, že jediný, co mě na fotbale zajímá, jsou tak maximálně fotbalisti…

IMG_2724
Je chladivý ráno. Jarní slunce mě hřeje do obličeje, v uších mi hraje hudba a já pomalu klušu v tempu myšlenek směrem k řece Mohanu. Když se mi rozváže tkanička a já se zvednu, stojím přímo před budovou, na níž je napsáno přesně to, co se mi honí hlavou: Who’s perfect (Kdo je perfektní). Ani, ty, ani já, ani on, ani ona, ani nikdo. Tak moc chci být perfektní, a tak moc to neumím. Tak strašně chci mít perfektní život, a tak strašně se mi to nedaří. Zoufale hledám něco, co neumím pojmenovat. Hledám to všude a ve všech. Každej má z té mé touhy něco, ale nikdo nemá všechno. A tak mám chvíli pocit, že dokonalej chlap neexistuje, ale rozhodně se dá poskládat z pár kousků dohromady. Na druhou stranu v korporačním světě se tomu říká outsourcing a pokládá se za ideální řešení efektivity práce. Jak mi ale jednou řekla Pája: “Víš, Šárinko, ze strouhanky rohlík neposkládáš.” Kdo chce všechno, nemá nic. Ale kdo z nás je perfektní…

IMG_2209

Tagged , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *