My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Nechceme být lidi

My „západní“ lidi se od jihovýchodní Asie dost lišíme. Ať už ve způsobu života, jeho přístupu k němu, mezilidských vztazích, i celkovém vnitřním nastavení. Náš autopilot se zaměřuje na ego, hromadění majetku a žene se za kariérou jako šelma za kořistí. Konzumnost západního světa se přehoupla do fáze, kde už nerozumíme vlastním instinktům a na základní životní rozhodnutí potřebujeme kouče. Já, já, já. Není to snad to, oč v životě běží? Vždyť i v letadle vám řeknou, že masku musíte v případě nouze nasadit nejdřív sobě. Když nepřežijete vy, nepomůžete nikomu. Jenže my jsme si zvykli nasazovat masky i v momentech, kdy v žádném nebezpečí nejsme. Jen tak pro vlastní pohodlí. Nechce se nám tahat tašku do schodů cizímu člověku, obtěžuje nás se zastavit a vytrhnout z myšlenek, abychom se podívali do mapy a poradili divně vypadajícimu člověku, a nedejbože hodit dvacku žebrákovi, však ať taky pracuje, ne?

Žijeme v čím dál vyspělejším světě nepřeberných možností tak rychle, že už kolikrát nestíháme ani zastavit a uvědomit si, jestli to vůbec dává smysl. My „západní“ lidi jsme vycepovaní strukturou, navyklí následovat pravidla a dodržovat časový plán. Kde já se rozčiluju, že nemáme čas někomu pomáhat vytahovat auto z příkopu, protože musím na letiště, ideálně teda to letadlo dokonce i stihnout, můj balijský řidič stres nemá, protože čas nevnímá stejně. On vidí problém a problém se musí řešit, klid, všechno stihnem. Já ten problém vidím taky, ale není to můj problém, můj problém bude, až mi uletí letadlo, protože jsme někomu vytahovali ze škarpy auto, ať ho vytáhne někdo jinej, ne? Na planetě je sedum miliard lidí, bez nás se to nezblázní. Řidič Balijec žije tady a teď, nemá v hlavě harmonogram. Mezitím já si dvacet čtyři hodin denně dávám dohromady neviditelnou skládačku v hlavě, jak kdy co nejlépe stihnout a nezbláznit se, a určitě žiju víc v budoucnosti, než v současnosti.

Plánování je v jednadvacátém století už nezbytná vlastnost pro každého jedince snažícího se dosáhnout v životě nějakého cíle. Nechce se nám nabourávat plány a měnit v hlavě těžce vybudované strategie. Nechce se nám vzdávat se vlastního pohodlí. Nechce se nám dělat, co se nám nechce. A to je na nás „západních“ lidech to podivné. Že se nám „nechce“ být lidi. Cože? Jo. Lidi přestávají být lidští. Přesně nad tím přemýšlím každý jeden den posledních tří týdnů. Šárko, jak to, že tě obtěžuje být „lidská“? Pokládám si tu otázku milionkrát za den, když mi mrňavý kotě rozdrásává nezahojený rány znovu a znovu, snažíc se mu dvakrát za den vpravit do pusy odporná antibiotika. Sama sebe neslyšně uklidňuju, utírajíc nonstop všude po bytě průjem stvoření, který nemá tušení, co se mu vůbec děje. Každej den se vzbudím, a nejenomže zase čelím životu a světu tam venku, ale hlavně taky světu uvnitř mé vlastní hlavy. Řvoucí „dítě“ mi dává hlasitě najevo, jestli bude dřív jíst ono, nebo půjdu já na záchod. Nádech, výdech. Nakrmit, uklidit, vyprat všechno znovu stejně jako včera, vpravit do ní léky, postarat se o sebe, postarat se o maily a práci, nezbláznit se. Pak se lidi zeptají, jak se mám, a já netuším, jestli říct pravdu (nahovno – doslova podle toho, kolik sraček jsem uklidila nejen po bytě, ale i uvnitř své vlastní hlavy), nebo se bezeslov usmát a být ráda za všechna ta privilegia, která vlastně mám.

My „západní“ lidi se totiž musíme zase naučit být rádi za každou jednu příležitost, kdy můžeme někomu pomoct. Protože co když Vesmír možná zrovna odpovídá na něčí přání a modlitby prostřednictvím nás? 

Tagged , , ,

2 thoughts on “Nechceme být lidi

  • Souhlasím, že systém nás učí neustále plánovat a pořád rešit naši budoucnost. Osobně plánování nenávidím. Nesouhlasím však s tím, že lidi nepomáhají. Nedávno mi zemřela žena na rakovinu a strašně mě překvapilo kolik cizích lidí nám pomáhalo. Lidi si našli čas ve svém volnu přijeli přes celou republiku a nic z toho neměli. Já myslím, že to záleží na okolí kde se zrovna člověk nachází a možná i jak je situace vážná. V ohrožení života jsou totiž lidi schopní opravdu pomáhat bez ohledu na to jestli zrovna spěchají či nikoliv.

    1. to je mi moc líto… Upřímnou soustrast! Jsem ráda, že v takové situaci se dokážou lidé semknout a jeden druhého podržet. Držte se!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *