My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Co není zakázáno, je dovoleno

„Šárko, ne! Nesmíš. To se nedělá. Tohle slušný lidi nedělaj. Prostě ne. Ne! Jdi si najít nějaký hobby, ty nemáš co na práci? Co zas to je za nápady tyhlecty roupy?“ občas se takhle sama uvnitř hádám. Ani nevím s kým. Já se sebou. Nějaký dvě různý já, co tam kdesi v mé duši (nebo v hlavě?) vedle sebe žijí. Někdy se tolerují, jindy handrkují. Svádějí spolu bitvy a vedou hlasité spory, které nikdo kromě mě neslyší. Navenek klid, uvnitř kravál k ohluchnutí, až se to ztěží dá vydržet. Občas mám pocit, že moje neklidná duše řve způsobem, kdy by mrtvýho probudila. Nemůžu sedět, nemůžu spát. Musím někam jít, ale nevím kam. Pryč. Hlavně někam popojít. Žít. Jindy zas vím naprosto přesně, kam se vydat chci, ale je tam vstup zakázán. Ty prostory obehnaný ostnatým drátem mě lákají ze všeho nejvíc… Co tam asi schovávaj za tajemství, že si je chtěj nechat pro sebe? Nakukuju škvírama dovnitř. Jen malinko se kouknu, dyť to nikdo nemusí zjistit… Ale nevidím nic. Prostě to chci vidět, no! Zabte mě. Je mi úplně jedno, že si roztrhnu kalhoty, až budu padat dolů. Ať si rozervu třeba tu duši, je mi to fuk. Cosi uvnitř mě něco chce a to něco dostane. Však žijeme jen jednou, ne? Takhle to přeci říkaj. Tím se dá omluvit lecjaká blbost. „Ale, Šárko, už jsi dost stará na to, abys uměla život a situace vyhodnotit racionálně hlavou. Nebudeme to dělat, prostě nebudeme,“ nějaká kráva moralistická mi do všeho, co mi v pěně dní dává pocit, že žiju, takhle pitomě kecá. Ta žít ani trochu neumí. Dělala by jen, co se na slušnýho člověka hodí. Ale co není zakázáno, je přeci dovoleno, ne? „Pojď, jenom nakouknem, nikomu o tom neřeknem.“ „No, neřeknem, až do doby kdy budem zase v nějakým průšvihu.“ „Když nebudeme hřešit, tak Ježíš zemřel zbytečně.“ „Na to ti nemám co říct.“

Tagged ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *