My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Člověk, kterým mám být

IMG_8455
Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný podle barev, a asymetrický věci mě rozčilují.

Lítání zbožňuju. V momentě, kdy se letadlo odlepí od runwaye, netrvá to ani pět minut, vypadne mi signál a můj nejlepší kámoš mobil je neobvykle potichu. Dám si do uší sluchátka, abych přehlušila ruch kolem mě. Neslyším nic, než mnou vybraný playlist a existuju pak několik hodin jen ve své vlastní bublině. Opřu si hlavu o stěnu a koukám ven. Vždycky mám pocit, jako bych se teleportovala do jiné galaxie. Nikdo mě nemůže rušit a ani já mluvit s nikým ze svýho pozemskýho světa zpátky. Ať chci, nebo ne, v letadle mám několik hodin jen sama se sebou. Občas se mi stane, že něco řeším a komunikace se přeruší. Martyrium desetihodinovýho letu, kdy člověk nemůže dělat nic, než jen čekat a nechat věci žít zatím svým vlastním životem dole na zemi, je zkouška k nezaplacení. Nahoře v pěti tisících metrech o mínus šedesáti stupních Celsia, ve skoro sedmiset kilometrové rychlosti mě to ale uklidňuje. Pozoruju ten tichý svět seshora ze své bubliny, dívám se na načechrané mraky, nekonečné moře, majestátní hory. Dívám se dolů a přitom mi hlavou běží můj vlastní život jako film. Jsem divák v kině, kde sedím jen já sama. Nikdo jinej ten film nevidí. Někdy se usmívám, jindy mi jen tiše tečou po obličeji slzy. Slzy štěstí, smutku, radosti, strachu, beznaděje i únavy. Vidím v duchu znovu situace, který už zmizely pod rouškou minulosti, ale stejně tak si občas představuju i věci, který existují jen v mé vlastní hlavě. Jak bych chtěla, aby ty situace dopadly, jak mi je dobře, fantazíruju a nechávám myšlenky volně proplouvat sem a tam. Nahoře nad oblaky na to všechno mám čas. Nikdo nemůže přijít a vyrušit mě, žádnej zvonek, žádná zpráva, žádnej hluk. Jen já a můj film. Zbožňuju lítání, protože letadla jsou pro mě transfer do jiné země, jinýho vzduchu a jiné sféry bytí. Útěk do míst, kde jsem sama za sebe, kde nikoho neznám, kde ode mě nikdo nic neočekává a nechce, kde jsem… Volná. Tak zvláštně volná. Dva roky zpátky jsem seděla na konci mýho prvního asijskýho dobrodružství v chrámu na severu Thajska, v ruce jsem měla tužku a papír, a marně přemýšlela, co si mám přát. Jaký vzkaz předat mnichovi, aby se za něj modlil. A najednou jsem si uvědomila, že vědět, co člověk vlastně chce, není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. A co víc, je to až děsivý, ta zodpovědnost přát si správnou věc.

“Sydney, co by sis přál, kdybys měl jen jedno přání?” poslala jsem tenkrát zprávu v zadumání dalšímu průvodci na mé cestě životem. “Svobodu, Praho, jen absolutní svobodu. Nic víc.” Tenkrát jsem to nechápala. Měla jsem za to, že žijeme v čase svobodné země, kde si každý z nás vybírá, jak se svým životem naloží. Můj průvodce mi pár zpráv předal a pak se z mýho života vytratil, jak pára nad hrncem, jak už to tak bývá seshora zařízený. Pochopila jsem to až skoro po dvou letech. Že mluvil o svobodě duševní. S tou je to totiž daleko těžší. Je neviditelná, neuchopitelná a svazuje nás uvnitř. Neumíme si nastavit vnitřního pilota tak, aby nám nelámali srdce lidi, kteří naším životem jen procházejí. Neumíme nechtít ty, co milujeme, ale oni nás nemilují správně. Neumíme říkat ne těm, co nám znovu a znovu lámou srdce. Neumíme rozeznat lekce, co nám život dává. Neumíme navigovat. Neslyšíme přes slova a nevidíme přes překážky. Pro trochu prchavýho štěstí zraňujeme sami sebe zas a znovu, a viníme za to ostatní. Feťáci lásky, radosti a života…

A tak tu dnes sedím v dalším letadle svýho života, a přemýšlím zase nad spoustou věcí. Přeju si, abych viděla víc a víc. Víc všeho. Aby mi život posílal víc poslíčků a víc mě učil. Víc mě zkoušel. Ať žiju na pět set procent, ať žiju radši moc než málo, ať žiju několik životů v jednom. Ať mi srdce lámou chlapi, kamarádi, rodiče, i opuštěný kočky. Ať mě učí, ať mě bolí, ať přichází a odchází, jak potřebujou, ať mě vytesaj do toho člověka, kterým mám být…

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *