My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Ty vole, Česko

 


“Ty vole, Česko,” je zhruba nejvýstižnější hodnocení aktuální situace, který mi lítá hlavou v tyhle dny asi stopadesátkrát denně. Nepřišla jsem na něj sama, poradili mi to kluci “na nádru”. Já většinou první dny jen tiše čumím, snažíc se adaptovat a naladit na změnu teploty a prostředí tak, aby mě v ideálním případě nenapadlo vzít to autopilotem na kruháči zleva. Nicméně člověk je tvor učenlivý, zvykne si na kdeco. Však už Charles Darwin prohlásil, že nepřežívají tvorové nejsilnější, ale ti, kteří se umí nejlépe adaptovat na změny. V tom já se poslední roky obzvlášť procvičuju. Ale přestože jsem se stihla za uplynulých osumnáct měsíců celkem adaptovat na diametrálně odlišnej život v Asii, realita mě nikdy nepřestane bavit i překvapovat zároveň. Občas už si připadám jako blázen. Stejně jako Balijcům, který nikdy nikam nespěchaj a stres maj maximálně, když ho v nich sami vytvoříte, těžko vysvětlíte, že vy máte nějaký “dedlajny”, tak Češi asi budou potřebovat ještě přinejmenším pět set let evoluce, než pochopí rozdíl mezi JINÝ a DIVNÝ.
“Ty vole, mrkej na to,” z myšlenek mě vytrhnou dva kluci v Praze. “Slečno, vy asi jedete z daleka, že,” nepřestává se jeden chichotat a druhej se mi za něj opakovaně omlouvá.
“Tak, a je to tady, oficiálně začínáš bejt stará, borci už ti na ulici vykaj,” říkám si v duchu a ohlížím se nervózně na svůj kufr, kterej jsem si doma na Moravě vyměnila. Co je na něm divnýho? Žádnej Samsonite to není, ale účel splní. “Vy jste tady na výletě?” ta situace ho baví čím dál víc.
“Jo, vlastně na výletě,” krčím ramenama po chvilce váhání. Na výletě za hypotékou a oserama místní byrokracie. Jestli jsem se za poslední roky něco naučila, pak je to věci zjednodušovat. Stejně jako mi moji šéfové vždy odpověděli jen na tu jednu poslední otázku v mailu, stejně jako chlapi nechtějí číst nekonečný slohy mých myšlenek (nejsou-li to sexuální fantazie obsahující minimálně ještě druhou ženskou), a stejně jako nikdo z nás prostě nemá ani čas, ani energii se snažit pochopit složitosti dnešního moderního překomplikovanýho světa. Koncentrovaný je dobrý. Od deodorantu a aviváže, přes lásku až k vnitřnímu štěstí. Od té doby, co jsme přestali umírat po čtyřicítce, máme totiž neustále pocit, že času je málo. 
“Tak to musíte jet z daleka,” řehní se tak moc, až strhává pozornost dalších lidí kolem, čekajících společně s náma na metro. Těžko říct, jestli je to víc nepříjemný mně, nebo jim. 
“Jedu, no,” rozhlížím se trochu plaše, protože nevítaná pozornost mě znervózňuje.
“A odkud?” vyzvídá dál a já přemýšlím, jak moc ten koncentrát odpovědi naředit, zda začít někde v Asii, nebo…
“Z Moravy,” rozhodnu se zbytky detailů nechat raději vypařit, načež on se rozchechtá na celý kolo takovým způsobem, že už se na nás teď dívají úplně všichni.
“Ty vole, vona jede z Moravy,” zajíká se smíchem, “do Prahy,” plácá se do kolen a já s hoříčíma tvářema čekám, jestli mi řekne, že mám někde rozsedlý hovno, nebo co se sakra tady děje…
“Ona jede z Moravy až do Prahy v žabkách, vole!”
Zatímco oba lehnou smíchy na lavičku, já se podívám nechápavě nejdřív na svoje nohy: žabky. Pak zvednu pohled kolem sebe: tenisky, polobotky, lodičky, pohorky. A jediný, co mě napadne po třech hodinách zpoždění vlaku je: Ty vole, Česko…
Tagged , ,

3 thoughts on “Ty vole, Česko

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *