My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jako jízda na kole

37779865_650928255260770_2858690873137299456_n
Strkal mi už kdekdo kdekam kdeco, ale sondu do dutin jsem absolvovala poprvé.

Připravená na tu svou starou známou škebli, co mi dycky nadá, že jsem zpátky, protože jsem si před dvěma sty lety nedokapala nějaký oční (oční!) kapky do ucha až do konce, mi škeble vzala vítr z plachet. Škeble si totiž odjela na dovolenou, a já tím pádem k novýmu ORL. Místo scény po dvou hodinách čekání (jak to my Češi umíme), jsem se sestry klidně zeptala (jak to já umím), zda hodlá vzít taky mě, nebo jen ty všechny, co přišli až po mě. Jsem ostatně slušná a vychovaná. Paní doktorka mě překvapila moderním vybavením, který jsem za historii svých ušních problémů ještě neviděla (o tom by se mi mohlo jen zdát při mým jarním polohluchým povyražení na Filipínách). Nestihla jsem se na to nijak psychicky připravit, a tak jsem se jen nervózně vmáčkla hlouběji do křesla, a snažila se nemyslet na to, jak mě nějakej drát lechtá na mozku. Co tam asi vidí v té hlavě? Mám tam pořád bordel? Kdyby tak myšlenky měly tvar a ona tam teď otevírala všechny šuplíky a nakukovala… “Máte úzký dutiny,” pronesla ke mě a tím sonda skončila. Myslím, že bez téhle informace bych se ve svým životě klidně dál obešla. Na otázku: “Chcete antibiotika?” jsem zakroutila hlavou, a na: “Poletíte teď někdy někam?” jsem naopak pokývala. Vyfasovala jsem prášky s efedrinem, paní lékárnice mě na moje údivem vytažený obočí nad cenou uklidnila, že: “To ale budete moc ráda, tyhle vám pomůžou. Doufám, že s těma dutinama nikam neletíte, to bych vám teda nepřála,” zahihňala se. A já protože jsem slušně vychovaná, že, zahihňala jsem se taky: ”Letím.” Lékárnice se hihňat přestala a zkopírovala moje povytažený obočí: “To vám teda nezávidím, tak doufám, že hlavně ne daleko.” “Jen do Asie,” vrátila jsem obočí zpátky a v duchu si napsala na seznam: botox už nefunguje, život mě zas překvapuje. “Tak to si ty prášky tuplem vemte, ale s ničím už to radši moc nekombinujte,” dívala se na mě s vážným výrazem. V duchu jsem si přehrávala svůj program posledních dní a bylo mi jasný, že budu spát, jak zabitá i bez kombinace čehokolivs čímkoliv. Poslední týdny mě zlikvidovaly jak Savo bakterie. “Co alkohol?” dívám se na mobil, kde mi zapípá: “V kolik tě vyzvednu?”. Můj život má pomalý aktualizace. Nestíhám se přizpůsobovat. Poslední moje instrukce zněla: Bez Prosecca se ani neobtěžuj chodit. “To bych vám radši nedoporučovala.” Fajn.

Až mi bude příště někdo tvrdit, že život je požehnání, pošlu ho na Štefánikovu do banky, kde mi nějaká čůza půl hodiny vypisovala lejstra, aby zahlásila, že “na to teda nemám čas, zajděte si s tím za pojišťovacím specialistou.” Protože jsem ta za každé okolnosti slušná, na požadavek: “Řekněte mi částku v českých korunách,” jsem odpověděla: “Vím já, kolik je filipínský peso na koruny? Vy jste banka.” “A kde to tak asi najdu?” snažila se nevřískat, ale hlas se ji lámal. “Pro mě za mě třeba na googlu.” “Udělá tři kliky: “Já na tohlecto nemám čas! Máte mi říct částku a ne chodit nepřipravená! Za 15 minut mi přijde další klient, na tohle fakt nemám čas!” nervózně kliká. “Madam, já jsem taky váš klient, to zvládnem za dvě, patnáct minut tu s váma nechci sedět ani já.” Vyrazila mě do minuty s číslem na infolinku, protože když mi řekla, že: “Já žádný pojištění dělat neumím,” jsem se opět slušně zeptala tak proč mi teda to pojištění dělá.

Ve Vodafonu byl ale naopak velice příjemnej chlapec, kterýmu trvalo pouze třicet minut zjistit, proč volat můžu, ale posílat zprávy ne. “Máte je tady od nás zablokovaný,” usmál se vítězně. “Skvělý, když budete tak laskavej a odblokujete to, tak mi to dost usnadní život,” možná někdo usoudil, že bych se mohla v tomhle životě začít nudit.
Na zdravotní pojišťovně jsem vyfasovala slušnej účet a pokárání, že musím zajít na úřad práce. Údajně důvod, že jsem dávno vyřazená, není dostatečná výmluva na to tam nechodit. Čím víc toho člověk od ostatních nepotřebuje, tím víc komplikovanější život paradoxně na téhle planetě má.

Na ambasádu jsem papír pro vyzvednutí víza donesla celej promáčenej a rozmazanej. Strávila jsem půl hodiny na pětce pod stromem, než mi došlo, že českej déšt není asijská rychlosprcha, a mohla bych tam taky nocovat. Ani jsem se nepokoušela slečně na vízovým vysvětlovat, že jediný dvě suchý místa na mě byly pod kozama a pod prdelí, a tam člověk lejstro blbě schová.
“Já jsem se tě ptala, jestli máš deštník!”
“No dyť mám.”
“Tak proč jsi celá durch?”
“Protože ho mám doma.”

Víte, jak máte takový ty dny, kdy strávíte v koupelně dvě hodiny a vypadáte zase jak svůj profilovej obrázek? Často nikoho nepotkáte, nebo se to případný rande zruší, a vy si ten obličej pak umyjete pod proudem vody do třiceti vteřin. A znáte pak ty dny, kdy si v duchu řeknete: dneska mi všichni můžou, stáhnete vlasy do něčeho neidentifikovatelnýho, natáhnete na sebe legíny, a žabky forever? Tak dneska byl přesně ten druhej den. Potkala jsem půlku Prahy a neměla jsem sílu jim ani vysvětlovat, že ohozený nohy po té průtrži mračen jsem si před chvílí zoufale umyla aspoň v kaluži.

“Večer platí?”, podívám se na vybitej mobil. Dospělej život je snadnej. Je to jako jízda na kole. Až na to, že to kolo je v jednom ohni, a ta cesta hoří, a celej svět je v plamenech a vy jste v pekle…
“Ne. Vem ty flašky radši dvě.”

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *