My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Cirque du Bali

Naběhnout přede mnou v upnutých policejních uniformách Chippendales, postupně ze sebe strhávajíc oblečení, je asi jediná situace se zástupci zákona, která by mi kdy vykouzlila na tváři potěšenej výraz. Místo toho jedu, a za poslední týden je to už potřetí, co celý tři pruhy přede mnou zastavuje tucet mračících se nevrlých taťků v uniformách, kteří se k posilovně dostanou nejblíž leda že by hned vedle prodávali smažený kuřata. Vypadá to, že na Sunset Road dělali místní benga nábor nějakejch zapálenejch nováčků. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč každej den celej den v bambilionu stupňů na rozpáleným asfaltu “bezdůvodně” stojí a zastavují lidi, co maj problém na čtyřicítce ze stovky přibrzdit a nevzít poldu na blatníku s sebou.
“Doklady,” natáhne ke mě ruku jeden z nich, neobtěžuje si sundat ani brýle, ani roušku, abych mu mohla odezírat ze rtů slova, náladu a svou budoucnost.
Dobrý den, mám se skvěle, děkuji za optání, a jak se máte vy? To nám to sluníčko zase dneska pálí, viďte? Myslím si v duchu a podávám mu beze slov řidičák a techničák od motorky. Teda nejdřív ho musím rozložit z té krychličky pracně vecpané dovnitř polstrování molitanu sedáku. Bradou pohne zase nahoru a já vytuším, že mi právě položil telepatickou otázku: Co to má znamenat?
“Moc deště,” pokrčím rameny nad rozpitým kusem znouzectnosti, a “moc omáčky ve večeři,” zase vysvětluje oranžovej flek v jeho druhé ruce. Pohřbívám tím trapným pokusem o omluvu poslední zbytky důstojnosti mýho mezinárodního řidičáku. Jak mu mám vysvětlit, že mi kuře v rámci zblbnutí do “neplastování” posmrtně načůralo přes papír do kufru?
“Kde ty tady zůstávat?” listuje dokladem a spíš než moje řidičský oprávnění zřejmě zkoumá moje stravovací návyky.
“Cemagi.”
“Odtamtud já taky!” znatelně pookřeje.
“Najs,” těžko říct, jestli mi ten fakt může nějak pomoct v aktuální situaci. Kouknu se mu do očí, ale z jeho zrcadlových brýlí čumím jen na svůj vlastní vyplesklej ksicht a to mi na náladě nepřidá.
“Odkud z Cemagi?” ptá se dál.
“Pantai Mengening,” snažím se věci trochu zjednodušit a přitom nelhat. Čím jsem starší, tím víc přicházím minimalismu na chuť. Dlouhodobým pozorováním jsem objevila přímou úměru mezi mým otevíráním pusy a množstvím problémů ve svým životě.
“Tam já taky!” teď už se docela znatelně pousměje. No vida, svítá mi na lepší zítřky, nebo to jen problikl automobil v protisměru, aby lidi nebyli blbci jako já a nejezdili sem?
“Najs,” bude lepší, když já se ale budu zdržovat jakékoliv přehnané komunikace.
“Co za práci ty dělat tady?” a je to tady, pouta na ruky a domů budu volat jednou za rok na Vánoce z automatu. V hotelu Kerobokan (jak z blbé srandy říkáme místnímu vězení v Kerobokanu) ale aspoň nebudu muset řešit nekonečný účty za elektřinu, protože lidi nechápou, že za každou puštěnou klimatizaci a otevřený dveře do kořán zároveň někde v tichosti brečí majitel, co se nemůže doplatit.
“Nic, dovolená,” jak to říkal Plzák? Je na čase přejít do fáze zatloukat, zatloukat, zatloukat. Aneb – co vám budu povídat, s vízama tu tak trochu kaskadéříme všichni. Hotovej Cirque du Soleil du Bali…
“Kdy končí dovolená?” pořád listuje tím mým průkazem jak poledním menu a já si říkám, na co si člověk musí vyřizovat extra mezinárodní řidičák, když je přeci stejně celej v češtině…
“Nikdy, já mám každej den v životě jak dovolenou,” někdy je to jak na Kanárech, jindy spíš taková procházka moravskejma ulicema, kde smrdí žumpa (u nás v ulici se septik odjakživa jednou za čas prostě vypustil na zahradu. Všichni dělali, že nic, že voni muzikant, ale ten smrad to stejně za vás sousedům vykecal).
“Ty mít místní bojfrend?” tady končí veškerá legrace. Má o mě zájem? Nebo…
“Já nemít žádný bojfrend. Ty vědět o někom, kdo být k mání?” hele takhle, jestli tu vyřešíme všechny moje aktuální trable, tak ať mě staví třeba obden. Hlavně, aby mi našel ale někoho, kdo pořádně jí. Babička se pak nespokojeně ksichtí, že “Pražáci nežeró koře, nebo co?” a “Turek vživotě neviděl šonku, matko bóži, jak na to čomi! Nechce k tomu tatarko?”
“Ty říct v Cemagi, že tebe zastavit policista Dewi,” podává mi salátoidní doklady.
“Ty tam být známej?” tak, Šárko, to by už dneska z představení stačilo, když budeš držet hubu, odjedeš aspoň jednou bez problémů.
“Jo,” policajt ale asi na hodině sarkasmu ve škole chyběl, nebo se v Indonésii českej národní sport nevyučuje.
“Známej jako dobrej, nebo zlej polda?” otočte se, pokračujte na západ, otočte se, začne mi pindat baba z navigace do sluchátka. Najednou si chce vykládat, hlavně že jindy kroužím po ostrově jak orel nad skálou, a v duchu na ni řvu: kurva, tak která odbočka, do prdele, už jsem se vracela na tři a já prostě nemám v palici buzolu, abych věděla, co znamená pokračujte na sever!
“Go, go,” podává mi slavnej policajt Dewi z Cemagi všechnu tu parodii na doklady, kdy mi prostě do dlaní položí jednu divnou pomačkanou hroudu a přikryje ji ušmudlaným minisešitkem. Ještěže to četl asi tak přesně jako ta moje baba instrukce z navigace. Jinak by si všiml, že já řidičák na motorku ale přece vůbec nemám…

Tagged , , , ,

2 thoughts on “Cirque du Bali

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *