My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Chcete mě?

30709973_10216340687856894_8454376984010540002_n.jpg
A je to tu zase, moje oblíbenná činnost – pracovní pohovory…

“Kde se vidíte za pět let?” nevím. Nemám nejmenší tušení ani co budu mít dnes k večeři.
“Jaké máte cíle?” tak dlouhodobě být spokojená a nepřibrat, krátkodobě se snažím nezbláznit a sehnat Valium bez předpisu.
“Co víte o naší společnosti?” že hledá zaměstnance?
“Řekněte nám něco o sobě” radši ne, já tu práci fakt chci…
“Jak byste popsala svoje přednosti?” větší trojky.
“Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?” je to past, nebo mám být fakt upřímná?
“Proč bychom měli přijmout právě vás?” třeba proto, že někoho hledáte a třeba proto, že moje hypotéka se potřebuje platit?
“Ovládáte bravurně excel?” tak určitě, nejradši vybarvuju okýnka agendy v korporátních barvách, připadám si pak děsně profesionálně.
“Powerpoint vám nedělá problémy?” problémy ne, ale nevolno ano.
“Zvládáte práci v dynamickém prostředí a stres?” právě jsem v duchu navýšila svoje finančí očekávání.
“Kolik jazyků ovládáte?” umím trochu kvákat turecky, pozdravit a poděkovat italsky, arabsky, řecky a španělsky, umím říct “máš tři prsa” a “tvůj táta je pes” ve farsi a v neposlední řadě slušně požádat ve francoužštině, aby mě někdo ojel.
“Co je pro vás v zaměstnání důležité?” výplata a bonusy.
“V jakém prostředí nejste schopna pracovat?” bez elektrického proudu.
“Jaké vlastnosti by měl mít váš nadřízený?” ideálně aby nebyl debil a vybíral si dovolenou.
“Jaké vlastnosti vám na nadřízeném imponují?” když ovládá gramatiku.
“Je něco, co vám na vaší práci vadí?” když mi dojdou mobilní data.
“Co jste se za ty roky praxe naučila?” nemít poměr na pracovišti.
“Čím můžete náš tým obohatit?” sarkasmem a občasnou hormonální hysterií.
“Co pokládáte za svou nejlepší vlastnost?” z ničeho se neposeru. Teda když nepočítám to zkažený maso v Istanbulu.
“Máte ještě nějaké otázky?” můžu už jít?

uhior.jpg
Horší než absolvovat pracovní pohovor je absolvovat pohovor ve společnosti zabývající se lidskými zdroji v oblasti top managementu. Tyhle debaty pak mají daleko ke klasickým schématům a víc než cokoliv jinýho si člověk na konci připadá jako po vyflusnutí tornádem. Nejde se na to totiž nijak připravit a ani není možné vyhodnotit, jak sis vedl. Neexistuje ani správná, ani špatná odpověď a nezbývá ti, než odpovídat upřímně, protože lhaní tady nepomůže.
“Čím jste chtěla být, když jste byla malá?”
“Dospělá, vždycky jsem hlavně chtěla být už dospělá,” klid, nekřížit ruce, netěkat očima, nevypadat nervózně.
“Co ráda děláte ve volném čase?”
“Ráda běhám, ráda …”
“Běháte? Už jste slyšela někdy o tom, že lidé, co běhají, utíkají od problémů?”, přeruší mě.
“Ve snu jako symbol asi ano, v realitě je to pro mě relax, utřídím si u toho naopak vždycky myšlenky a uklidňuje mě to,” zajímalo by mě, co dělá za sport on. Jógu?
Nevím, jak dlouho už tu sedím a jak dlouho tenhle absurdní rozhovor trvá, ale vím jistě, že mi už došla veškerá energie a místo toho, abych se cítila pohodlně a uvolněně jako s běžnými personalisty, začíná mi být z hladiny adrenalinu docela nevolno, a nemůžu to ani dát najevo, protože ve své profesi přeci musím být zvyklá pracovat pod stresem. Mezitím, co on si něco čmárá na papír, já si v duchu říkám: sakra, co tady dělám? Proč sem lezu, vždyť já v Praze přeci vůbec nechci bejt… Když v tom se na mě podívá a v jediné větě se mi na chvíli zastaví svět:
“A když takhle sama cestujete, tak do Santiaga de Compostely jste jet nikdy nechtěla?”, uplyne asi pět vteřin, protože tou jedinou otázkou mě teleportuje někam, kde si nejsem jistá, jestli mám právě dejavú, nebo se to děje.
“Chtěla… Plánovala jsem to.”
“Proč jste nejela?”
“Chtěla jsem jet s někým, ale zatím se mi to nepodařilo,” a absurdně jsem den předtím nad tím stejným přemýšlela.
“A nemyslíte, že zrovna do Santiaga byste měla jet sama?”

d32f91bc346839b3fafbca70e6bfa764
Přijímací proces do práce, o kerou nestojím a Ježíškovi jsem si o ni nepsala, se vyvíjí slibně. Naopak ty pozice, do kterých jsem vložila už desítky hodin, se zatím tváří, že ony nic, ony muzikant. A tak to z dosavadních zkušeností vypadá, že účinnej způsob, jak jednodušše najít práci je ten, kdy si práce najde vás.
Když sebelepší motivace selže a já si říkám, jestli mám zapotřebí v jednom stupni Celsia vstávat o šesté ráno kvůli práci, kterou jsem si v hlavě nenamalovala, pak jsou tu ještě kamarádi: “Máš snad něco lepšího na práci?”.
Pohovory s pracovními agenturami mě baví. Jsou pohodový, žádnej stres, žádnej tlak. V ideálním případě vy chcete práci, oni chtěj odměnu za zprostředkování, rovná se oba chcete stejnou věc, takže odcházíte rozjuchaní a od headhuntera patřičně nahecovaní, že to dáte! Já jsem z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu u té paní, kterou jsem potkala už podruhé ve své pracovní kariéře, najednou v tom sychravým dni roztála. Nechala jsem si udělat čaj a nalít magnézku a nezvyklá na poměry, že se někdo stará o mě, jsem si v tom libovala velmi. Z půlhodinky přípravy na zítřejší pohovor na ostro jsem vyždímala dvě hodiny slušné terapie. Když už jsem tam byla, zřejmě jsem pojala pocit, že mi ta paní rozumí daleko víc než by kdy všichni kamarádi a příslušníci mýho rodu mohli, a tak jsem se jala s ní konzultovat frustrace mého povolání. Moje konzultace pak plynuje přešla do mého monologu: “Většina vedení nadnárodních korporací jsou možná odborníci, ale netuší, co to jsou manažerské dovednosti”, “do společností, kde je atmosféra jak v márnici prostě nepůjdu”, “ono je sice fajn být nejdražší donašečka léků ve firmě, ale mě to nebaví”, a “bylo by fajn, kdyby nikdo z jednatelů už nebyl trestně stíhanej”. Vypadalo to, že letos jsem udělala dojem větší.
“Šárko, naprosto vám rozumím. Myslím, že jste přesně osobnost, která se do XY bude hodit. Doporučím vás!” Těžko ovšem říct, jestli jsem za ty roky osobnostně povyrostla, nebo už mě ráda zase na dlouhou dobu uvidí naposledy.

Novej den, nový ráno. Špatnej den, špatný ráno. Moje motivace do života zamrzla někde na venkovní teplotě o jednom stupni Celsia. Chvíli přemýšlím, jaká výmluva typu omluva je akceptovatelná, a jakej vývoj to na můj budoucí život zase bude mít. Nejradši bych se teď ponořila do zimního spánku a probrala se na jaře. Bohužel jsem se v tomhle životě nenarodila jako medvěd, ale jako Šárka… Ze všech těch směrů a životních křižovatek by byl běžně normální pozitivně naladěnej člověk nadšenej. Tolik možností, kterýma se může život ubírat! Zahneš doleva, budeš žít život A. Vezmeš to doprava, budeš žít život B. Půjdeš rovně a najednou se octneš v C. Není to úžasné, jak je život flexibilní a pestrobarevný? Já nechci momentálně žít žádný písmenko z abecedy, ani nad tím přemýšlet, ani existovat, ani si tu existenci uvědomovat… Jediný, co chci, je spát a ignorovat mobil a předstírat, že nemusím dělat žádný další zásadní životní rozhodnutí. Ideálně bych se za pár dní probudila, Vesmír by mi nechal na nočním stolku ležet agendu, já si vymačkám pomerančovej džus a dozvím se, kdy kde a jak že to mám žít.

“Nikam nejdu. Ruším ten pohovor.”
“Ses zbláznila? Proč bys to rušila teď?”
“Nechci s nikým mluvit.”
“To teda budeš, a přesvědčíš je, že jsi nejlepší.”
“Nemám na to náladu. Nejlepší nejsem, jsem jenom nejdražší. Vždyť je to na palici, jak můžu někoho přesvědčovat, o čem nejsem přesvědčená ani já sama… Nikam nejdu.”
“Opovaž se!”
A tak sedím v 9. patře, neustále si rovnám košili, protože přišít patent mezi knoflíky už bylo nad veškerý moje časový možnosti. Vzhledem k tomu, že jsem strávila poslední měsíce prakticky v legínách a mikině, tak jsem jaksi zapomněla, že nová košile pokaždé potřebuje trochu úprav před nošením na slušnačku, pokud se mi nemá trapně rozevírat. Člověk, co má prsa, si prostě nekoupí košili a neodejde do práce. Prostě ne…
Když se po několika hodinách konečně vracím unavená, zrmzlá a demotivovaná na druhou domů rovnou do postele, zase mi zvoní telefon.
“Slečno Šárko, příští týden budete mít ještě finální pohovor s panem generálním ředitelem. Můžete mi poslat kontakty ze všech předchozích zaměstnání, abychom si ověřili reference?”
V hlavě mi běží obličeje všech lidí za posledních 7 let svýho profesního života. Synapse se snaží pospojovat dohromady matrix všech podmínek a dojít k ideálnímu řešení. Ten někdo musí být pořád ještě naživu, nesmí to být turbodebil, někdo s kým jsem vycházela dobře, kdo je komunikačně schopný nezavěsit telefon, když se má bavit s cizím člověkem.
“Dala jsem na tebe paní XY kontakt, bude ti psát. Můžeš jí, prosím tě, potvrdit reference kvůli tomu pohovoru, cos mě na něj donutil jít? Hlavně jí neříkej, co jsme spolu dělali o poledních pauzách.”

Co asi úplně personalisti nechtěj slyšet:
“Nemám tušení. Ale proč by mě to mělo znervózňovat, když žijeme v době, kdy Google ví všechno?”
“Tak když nejde o život, …”
“Kdo mě bude zastupovat v době dovolené?”
“Jak jste na tom s homeofficem?”
“Bonusy mě nezajímají. Ještě jsem nebyla ve společnosti, kerá by byla v zelených číslech dýl než první týden po fiskálu.”
“Samsung?”

No a konečně teď hopsám po pohovorech v Asii. Rozdíl mezi pohovorem na Filipínách a v Česku je ten, že se albín musí namazat padesátkou, než vůbec vyleze z baráku. Docela s potěšením jsem zjistila, že tu není vlhko, takže mi vlasy vydrží narovnaný. Teda do té doby, než se začnu po cestě potit, což je zhruba za dvě minuty. Půl hodiny jsem čekala, půl hodiny datlovala jim do systému všechny moje údaje, který už dávno měli ode mě v podobě životopisu. Což už mi stačilo k lehké nevrlosti, páč se to začínalo celkově dost protahovat a já začínala mít hlad. Že bych se mohla najíst, než odejdu, by mě napadlo, kdybych si mezitím nedomlouvala rande na večer. Že jsem si asi měla vzít podprsenku mi došlo, když jsem seděla se slečnou v zasedačce pod zářivkou, pod kterou jsem měla nutkání si vytáhnout sluneční brejle. Na otázku, zda jsem někdy zažila ze strany šéfa i vypjaté situace, jsem polkla v duchu fakt, že byly doby, kdy jsem chodila brečet na HR, že “s tím debilem dělat nebudu”, a pak brečela doma, že tam chodit musím, protože hypotéka se neptá, a odpověděla, že ty chvíle se snažím zvládat s klidem a pochopením a neberu si nic osobně (tak určitě). Na otázky, na který neumím v rychlosti odpovědět, začnu povídat tak moc obšírně a diplomaticky, že vlastně personalista neví, jakou poznámku si napsat, ale občas jim bývá trapný, jak umí anglicky míň než já, a tak přikyvují, že rozumí a celkovej dojem je dobrej. Nejednou jsem snad jen na ty kecy sbalila i nějakýho chlapa. Vzhledem k tomu, že za těch několik let už jsem zažila ledascos, tak fabuluju jen způlky. Třeba když tvrdím, že mě moje práce vnitřně naplňuje (asi leda když si z výplaty koupím jídlo do břicha, tak mě to vnitřně naplní). Z té druhé jsem upřímná až moc. Jako když se mě slečna zeptá: “A co víte o BDO průmyslu?”. Odpovídám: “vpodstatě vlastně nic, ale já budu dělat asistentku, ne vést firmu, takže věřím, že to zvládnu stejně dobře jako všech průmyslech, kterými jsem už prošla a nic o nich na začátku nevěděla”. Kdybych tušila (a netuším to doteď), co BDO vůbec znamená, tak bych to diplomaticky zase složitě rozvinula, to dá rozum. Jsou ovšem situace, který mě lehce překvapí, a to přiznávám bez mučení, jen proto, že jsem občas dement. Třeba když jsem šla na pohovor s devětatřicítkou horečkou v domnění, že jdu do Unysyu a budeme se bavit o technologiích. Pravda, není U jako U a obří Rexona v zasedačce mě zaskočila natolik, že jsem se na otázku, co všechno vím o Unileveru, zmohla maximálně na tradiční: “no, moc ne, ale Rexona je super.” Na dotaz, co jsem se za ty roky naučila, jsem spolkla odpověď “nemít poměr na pracovišti”, a završila to tím, že business je hlavní prioritou pro nás všechny.

Co jsem se za ty roky naučila je to, že kde mám být, tam budu, ať už jim tam řeknu cokoliv. My se celou tu dobu snažíme život řídit a přitom si ten život řídí stejně nás…

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *