My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jak na horské dráze

FullSizeRender 74
‘Můžu se tě na něco zeptat?’
‘No.’
‘To jsou tvoje prsa?’
‘Ne, ráno si je dycky půjčím od sousedky a večer jí je vracím.’
‘Aha, a nešla bys někdy na kafe?’
‘Přesně, nešla.’

Milé dámy, kdybyste neměly život sám o sobě už tak dost stresující, doporučuju pár let zobkat hormonální anikoncepci a nechat hormony psát scénáře vašich dnů. Když mě před rokem osvítil duch svatej a v nějakým záchvatu zdravého životního stylu jsem se po deseti letech (deseti!) rozhodla, že už nehodlám příspívat na bonusy farmaceutických firem, neměla jsem nejmenší páru o tom, co mě čeká. Tušila jsem, že to nebude nejpříjemnějších prvních pár týdnů, ale realita předčila moje očekávání po všech směrech.

O tom, že budete vypadat jako byste procházely druhou pubertou a bez makeupu nejdete ani s odpakama, o těch kilech vlasů v odpadkovým koši denně vyčesanejch, o tom všem vizuálním pomlčím, protože přece jsou jiný hodnoty, který dělají člověka, než jak vypadá… Když se rozbrečíte u reklamy na psí žrádlo, garantuju vám, že máte problém. Když zavětříte v tramvaji a zjistíte, že tři čtvrtiny cestujících ‘by šly’, garantuju vám, že máte problém. Když najednou vidíte v každým druhým skrytej potenciál, máte problém. A když odpověď na ‘proč brečíš?’ je ‘já nevím’, máte problém.

A tak hormonální horská dráha způsobí, že máte půl roku plnej diář a jména v kontaktech musíte číslovat, protože každej na téhle planetě je zřejmě Tomáš, Honza a Petr a příjmení je zbytečnost, která vám dotyčnýho stejně nepomůže si vybavit. Za krávu vás má chlap, když vyvoláte hádku na téma jak často má mít NORMÁLNÍ člověk na téhle planetě sex. Za krávu vás mají vdaný kamarádky, který pobuřuje, když na otázku monogamie odpovíte, jestli je to nějakej ostrov v Indonésii a šokovaně se na vás dívají, když zjistí, že v té vířivce jste nebyli jen sami dva. Za krávu vás má taky společnost, protože se neskrýváte s faktem, že jediný, co se vám líbí na dětech je ten proces vytváření jich.

Přejde pár měsíců a hormonální tsunami číslo dvě vás praští přes mozek tak, že odmítáte jít i na rande s kýmkoliv, kdo by ve vás neviděl tak hvězdnej potenciál, aby to skončilo minimálně svatbou a životem až dokud vás smrt nerozdělí. Za uplynujel půlrok jste ale vygenerovaly tolik potencionálních kontaktů, že vám zabere dobrý čtyři měsíce, než všem bludičkám svůj novej postoj ála sex až po svatbě vysvětlíte, a další dva už ztratíte nerva a dialog ukončíte rozloučením: ‘polib mi prdel’. To ovšem nedoporučuju, protože to by kdekdo rád. Rozhořčuje vás fakt, kde se v téhle společnosti vytratila láska a konzumní vztahy vás nebaví. Nemyslím si, že bych na smrtelné posteli vzpomínala a říkala si: ‘ale s tím fotbalistou jsi na to rande jít mohla’. Taky vám nějakým podivným způsobem přestávají vadit děti.

Nastává fáze brečím. Brečím, protože je mi všechno líto, protože se mi nic nedaří, protože jsi mi řekl, že zítra na mě nemáš čas, protože ten pes vypadá hrozně smutně, protože ale tohle léto stojí za hovno, protože mě bolí hlava, protože jsem unavená, protože proč mě jako nechce?, protože mě všechno bolí, protože se mi směješ, protože já jsem tlustá, protože co když budu tlustá, protože co když si lidi myslí, že jsem tlustá, protože zase prší, protože chci spát, protože mám hlad, protože mi syčí bojler, protože se mi rozbila sklenička z Maroka, protože moje vaječníky stávkují, protože nechci vstávat, protože nechci, aby večer skončil, protože nechci nic a taky všechno, brečím, protože nevím a taky proto, že brečet nechci, ale nemůžu si pomoct…

Plačtivost vystřídá chronická únava. Ze všeho a ze všech. Chci jen spát a jíst. Spát a spát a spát. Nejlíp sama. Rozčilují mě náhodné nabídky všeho druhu, copak vypadám na to, že jsem holka do větru? Chci si povídat, vedle někoho ležet a někoho jen tak držet za ruku, Brad Pitt mě nechává chladnou. Sex mě nezajímá, ale na druhou stranu mě taky spolehlivě uklidní. Něco na té hysterii bude… Moje vaječníky nehodlají začít fungovat a doktorka mi do zprávy mimo jiné píše diagnostiku deprese. Nedovedu si představit, co by mi tam napsala, kdyby se mnou místo té půlhodiny v ordinaci žila…
Kolik obrátek má hormonální kolotoč? Nespočet, očividně… Divím se každýmu, kdo mě má pořád rád. Divím se tobě, kolik sešupů se mnou na téhle horské dráze absolvuješ a přitom by sis sám nikdy lístek dobrovolně nekoupil. Netuším, co za atrakce na mě ještě čeká, ale vím, že dlužím jedno velký DĚKUJU všem, co mě mají rádi, když já sebe samou ráda nemám. Těm, kteří se mnou zůstávají, i když já bych od sebe už odešla. Každýmu, kdo mě má rád, aniž bych tomu já rozumněla. Tobě, za všechny posmrkaný kapesníky, za všechnu rozmazanou řasenku na tvým tričku a za to, že mě necháš brečet na klíně a že jsi tak jebnutej, že mě vždycky rozesměješ…

Dřív jsem vždycky chtěla strašně vědět, co mě čeká. Za poslední rok jsem ale dost vděčná, že to nevím. Některý věci v životě nejde ani pochopit, ani se na ně připravit. Musí se jen přijmout a snažit se z těch ingrediencí uvařit tu nejlepší hostinu….

Tagged , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *