My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

50 odstínů hormonální ženské

 

Ženský to nemaj v životě vůbec jednoduchý, a zbytek světa s nima. Jedna občas neví, jestli potřebuje kafe, vodku, chlapa, nebo dát někomu facku, a to přinejmenším židlí. Podle legendy Bůh údajně stvořil Adama jednou, ale Evu rovnou čtyřikrát. Adam ji pokaždé totiž Bohovi vrátil, ať si ji veme zpět, chápete to? Já jo. Já kdybych mohla, tak sebe vracím minimálně jednou měsíčně. V závislosti na aktuálním stavu hormonů, počasí, a hladu. Jsou to ty dny, kdy se vydáváme na strastiplnou cestu do lednice a hledáme v ní odpovědi na všechny naše problémy. Dny, kdy máme plný skříně, ale stejně si nemáme co oblíct. Jsou to ty dny, kdy slunce svítí moc, ale když prší, je to špatně taky. Dny, kdy jsme popuzený už jen proto, že nám jiný lidi na ulici dejchaj náš vzduch.

Je to strašidelná jízda na emocionální horské dráze, co se nedá ovládat, ani zastavit. Můžeme maximálně zavřít oči a doufat, že se to jednou, snad brzy, zase vrátí zpátky na  rovnou zem. Děláme ukvapený rozhodnutí, chováme se nelogicky, a nejenomže vadíme jinejm lidem, ale dost často taky hlavně samy sobě.

“Jak se máš?” čtu zprávu na mobilu. Jednoduchá otázka. Komplikovaná odpověď. Vím já? Každou chvíli jinak. Pojďme to zanalyzovat chronologicky: Jdu si zaběhat a svět je chvíli růžovej. Teda ne hned. Rána nesnáším odjakživa, takže vstávat otrávená je moje denní rutina. Ale na druhým kilometru už to začíná být trochu snesitelnější. A zhruba na třetím kilometru už mě napadají samý převratný a život měnící myšlenky, jako třeba co si dám na snídani. Endorfiny fungujou vždycky. Na blbou náladu, blbýho šéfa, i blbou roční dobu. Pak mě ale trochu naštve můj švédskej soused Philip. Půl osmé ráno a on ještě pořád nevylezl z postele. Jako co dělá celý noci, že tak dlouho spí? Ať už vstává a mluví se mnou. Co já tady na tom světě mám sama dělat? Je můj oblíbenej soused! No nic, co si budu kazit den. Pro jedno kvítí slunce nesvítí, ale stejně je člověk někdy tak osamocenej… Netrvá to ani hodinu a rozbrečím se. Těžko říct proč, asi mám už fakt hlad. Udělám si snídani, potichu ji na terase ujídám, a zároveň se v duchu modlím, ať sem nikdo nechodí, a prokrista, hlavně ať na mě nemluví… Na lidi teda rozhodně nemám dneska náladu, a na souseda už vůbec ne, ať pokračuje ve spaní. Jako je úžasnej, ale je úžasnej a pozitivní až moc, a já teď zrovna chci otevírat pusu jen kvůli lžičce, ne kvůli žádné verbální komunikaci. Po snídani mi chvíli trvá se přesvědčit, že vážně už hlad nemám, a není potřeba uklidit celou ledničku do žaludku. Přestat jíst mi na náladě nepřidá. A pak si vzpomenu, že mi Philipp v Německu, jež je o několik časových pásem pozadu, ještě neodepsal. Tak to je vrchol! Vyhlašuju v tom momentu válku celým mužskýmu pokolení. Jsou všichni úplně stejní. Všichni do jednoho, nakonec má ta máma přeci jen pravdu. O minutu pozdějc už nic, už dobrý, falešnej poplach, odepsal. Můj oblíbenej člověk na mě nesere, ale jenom prostě sere na celej svět a spí, to občas lidi dělaj. Odpouštím spánek celýmu mužskýmu rodu. Projdu kolem zrcadla v pokoji a na krátkou chvíli se mi zdá, že jsem zhubla. Přeci jen to bude fajn den, kdo by to byl řekl. Jenže o půl hodiny později tudy jdu znovu a naopak mi teď přijde, že jsem spíš přibrala. Nevím, jestli mám vinit to zrcadlo, nebo sebe. Nechávám špeky plavat a jdu být podrážděná o kus dál. No, co teď? Člověk je po snídani, chtělo by to udělat nějaký zásadní životní rozhodnutí. Takže potvrzuju naplánovaný rande na večer s dalším Philipem. Vypadá to, že Vesmír se mi snaží ulehčit život aspoň se jmény. Jenže najednou se mi to rozleží v hlavě, protože tak daleko se mi jet nechce. Stojí mi ta cesta za to? Když já zas nemám bazén, že jo, a bazény jsou fajn, hlavně ty soukromý, že jo. Jen co odešlu potvrzení, tak si řeknu: kašlu na to, půjdu cvičit a spát, jakýpak copak. Takže rande zase ruším. Musí si myslet, že jsem kráva, ale ono my ženský jsme krávy občas všechny, tak ať si to klidně myslí. Stejně jsem tlustá, přeci se nebudu někde promenádovat v plavkách, to teda jako fakt ne. “Večeře?” zapípá mi mobil. Jídlo? Říkal tady někdo jídlo? Já mám hlad, že bych brečela…

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *