My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Vzali nám svobodu

 

My lidi si stěžujeme furt. A tím „My“ myslím nás, co máme v každé ruce po jednom chytrém zařízení, hodinky na zápěstí, občas se přerazíme doma o kabely, a klíče nebo nabíječku hledáme minimálně pětkrát denně. Lidi z rozvojových zemí do skupiny „My“ nespadají, protože je netrápí ani počasí, ani čas, čímž jim odpadá polovina našich pseudoproblémů. Průměrný Indonésan vítá slunce i déšť stejně, jelikož rozumí tomu, že dobrá úroda potřebuje obojí. „My“ se naproti tomu hroutíme, když ze schránky vypadnou upomínky nezaplacených služeb, když si zlomíme nehet, nebo roztrhneme punčochy hned ráno po cestě do práce. Rozčilujeme se, nestihneme-li tramvaj, co jede za pět minut znova. Nadáváme, protože číháme celý den na pošťačku, která jen lajdácky hodí papírek do schránky (ostatně na zvonění a lidskou interakci není dostatečně placená). „My“ jsme totiž dospěli v evoluci už tak daleko, že všechny vymoženosti a pokroky nám automaticky generují problémy v momentě, kdy přestanou být dostupné. Tam, kde průměrný Indonésan trpělivě čeká, až déšť ustane, se člověk evropského typu hroutí. „My“ si neumíme sednout a čekat. „My“ máme zástavy srdce, zástavy mozku a zástavy světa. „My“ máme život jako jednu velkou tikající bombu, čas se nám počítá na peníze, a úspěch jakožto měrná jednotka štěstí je tím silnější čím více na západ. 

Například já si stěžuju furt určitě. Poslední týdny na současnou situaci každý den. A když si stěžovat nechci, tak radší mlčím. Kde buddhisti doporučují kontrolovat vlastní mysl, tam „My“ vytvořili stát, stát vyvtořil pravidla, a pravidla vytvořila kontrolu nad námi. Za několik desítek generací jsme vyspěli do tak absurdního stavu, že názory rozdělují společnost. V jednadvacátém století máme informací tolik, že už musíme hledat a ověřovat a bádat, jestli to, co nám v televizi říkají, je vlastně pravda. Ale ať už je jakákoliv, každý z nás máme hodnoty a priority různé, které se ještě s časem v průběhu života mění. Dvanáctiletý puberťák se může zhroutit, když mu odpojíte internet. U dvacetiletého dospívajícího člověka to bude první nešťastná láska. Po třicítce je katastrofa, když přijdete o práci a hypotéka není z čeho platit. A od čtyřicítky dál asi zjistíte, že zubatá číhá na každého kolem nás blíž než jste si doteď mysleli, a nějaký splátkový kalendář ji pramálo zajímá. 

Můj hodnotový žebříček se taky s přibývajícím věkěm mění. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak důležitý je pro mě ve vztazích, v práci, v životě jeden faktor. Svoboda. Ať už si každý o momentální situaci myslí, co chce, nemůžeme popřít, že svobodu nám vzali. Svobodu pohybu, svobodu slova, svobodu volby. Planeta a s ní 150 zemí světa se proměnila v jakýsi jednotný absurdistán, který má očividně na agendě i jiné položky než zlikvidovat vir…
Já jsem už pátým týdnem zavřená v Austrálii. Uznávám, že by to mohlo být horší. Místo devětadvacátého patra v centru Melbourne bych mohla třeba sedět v pracovním lágru v Číně. A tak tu teď týdny sleduju, jak se mění počasí, den střídá noc, jak občas po dešti vyskočí duha, a jak hrozivě velká skupina lidí má naprosto úžasnou schopnost nezpochybňovat autority, nemít vlastní názor, a slepě následovat stádo. Škoda, že mně tohle kolečko chybí. 

Jednou věcí jsem si ale opravdu jistá. Už nikdy si nebudu znovu stěžovat na to, jak otravné jsou dvacetisedmihodinové lety přes celý svět…

 

Tagged , , ,

2 thoughts on “Vzali nám svobodu

  • Moc krásně napsané. Souhlasím se vším.
    Také jsem teď vlastně uvízlá v Anglii s možností toho, že hranice se otevřou třeba až za dva roky a já tak dva roky přijdu o kontakt se svou rodinou a blízkými. Štve mě to, štve mě, že se nemůže cestovat, když si to konečně ve svém životě můžu dovolit. Ale zároveň si uvědomuji, že jsou mnohem horší věci, že s tím teď nic neudělám a tak se snažím zaměřit na ty hezké maličkosti, na věci, na které bych normálně neměla čas a snažím se nahlédnout do svého nitra, aby až se vše tak nějak vrátí do normálu, jsem i já věděla, do čeho chci i nadále investovat svůj čas. Sama jsem zvědavá, jak se tohle vyvine… Držím palce a hodně zdraví!

    1. Moc děkuji za komentář! Úplně vím, jak se cítíte… Popravdě, tady v Austrálii je to i po dvou měsících pořád jako měsíční krajina ten svět a já už si prošla všemi fázemi deprese. Ale jak říkáte, když s tím nemůžeme nic udělat, nezbývá, než se věnovat sami sobě a čekat… Přeji, ať to zvládáte dobře, a snad se všechno v lepší obrátí co nejdříve!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *