My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Všechno, co máme, je teď

Lidi jsou nevděční tvorové. Neustále chceme víc. Víc času, peněz, lásky, zážitků, dobrodružství. A čím je něco nedostupnější, tím spíš po tom budeme toužit. Ten nedostižný sen. Ideál. Asiati si vybělují kůži, a my se opalujem. Kupujem si obrovský domy na splátky a doufáme, že jednou bude náš. Rádi bysme byli mladší, štíhlejší, pohlednější, dokonalejší. Stydíme se, že nemáme před jménem titul a manuálně pracující si připadají jako něco míň. Čím víc jsou věci komplikovanější, o to víc nás přitahují. Vztahy na dálku, zamotaná láska a milostný pouta bez budoucnosti. Venezuelský telenovely nám vštípily, že jediná správná láska je ta, za kterou se bojuje, ta jež se probolí a protrpí. Když je něco snadný, je to podezřelý. Místo, abysme si to užívali, čekáme, jestli přijde rána zprava, nebo zleva. Jsme divně naprogramovaní. Čím vyspělejší operační systém lidstvo má, tím víc poruchovější celý fungování populace je. Stačí jeden malej vir a každodenní život už není, jako býval.

„Ahoj,“ ozve se těsně za mýma zádama.
„Ahoj,“ otočím se. Sedím na okraji středověké pevnosti, vlasy mi lehce vlají ve vzduchu, a bosé nohy mám spuštěné z okraje dolů do prázdna. Galle má atmosféru jako žádné jiné městečko na Srí Lance.
„Na co koukáš?“ ptá se mě.
„Na západ slunce,“ nemám náladu si s nikým povídat.
„Vždyť je zataženo, žádný není.“
„Hm, nevadí, třeba zase zítra,“ koukám dolů, kde se mi pod nohama tříští mořské vlny o skálu.
„Seš hrozně smutná. Proč?“
„Občas lidi jsou smutný.“
„Ale měla bys být veselá. Měla by ses smát.“
„Hm, nevadí, třeba zase zítra.“
„Můžu si přisednout?“ nečeká na odpověď, zuje si boty a sedne si vedle mě.
„Ne, promiň, chci být sama.“
„Ale to budeš pořád smutná a přemýšlet.“
„O to se snažím, když dovolíš.“
„Ty nepřemýšlíš, ty se trápíš, viděl jsem tě brečet,“ poprvé se na něj vedle sebe podívám. „Proč nejsi veselá jako ostatní?“
„Mě přijde, že mi ten život občas moc nejde, víš…“ koukám zase do prázdna, kde by normálně zapadal zářící kotouč, ale teď jsou tam jen šedivé mraky.

Dinesh sedí vedle mě a povídá mi o životě. O všech svých lekcích a pádech, srdcebolech, zklamáních, i dvou neúspěšných sebevraždách, a o tom, jak strávil čas v buddhistickém klášteře, kde ho mniši naučili meditovat a přistupovat k životu jinak.
„Víš, jediný, na čem záleží je, abys byla šťastná teď, tady, v tomhle okamžiku. Koukej, jak je všechno kolem krásný. To přeci nevadí, kdo ti včera ublížil a je jedno, co bude zítra. Teď, je teď. Nemít žádné očekávání, pak tě nemůže nic zklamat, ale můžeš mít pak o to větší radost. A když náhodou jsem smutnej, tak tu sedím na břehu, a medituju. Na nic nemysím, jen poslouchám šumění moře. Ten božskej klid. A jsem šťastnej za to, že se mám dobře. Teď, v tomhle okamžiku. Musíš se soustředit jenom na to, co je teď. Dělej všechno, co ti udělá radost a dělej to teď. hned Chceš si jít zaplavat? Tak jdi. Chceš tancovat? Tak tancuj. Nikdo ti negarantuje, že zítra budeš mít další šanci. Všechno, co máme, je teď. Rozumíš mi?“
Rozumím. A se svraštělým čelem se na něj mlčky dívám. Co Dinesh nemůže vědět je, že jsem se před chvílí vysprchovala a převlíkla. Shodila jsem ze sebe těžkej batoh, utřela si z obličeje pot, zapnula v pokoji větrák, a unavená se na sebe koukala do velkýho zrcadla a přemýšlela, co dál. Vzala jsem z postele čistý ručník a přes hlavu si přetáhla propocený tílko. Byl na něm nápis: Všechno, co máme, je TEĎ…

IMG_1477
„Za hodinu zavírají chrám. Jezdím se každý pátek modlit. Pojeď se mnou, jestli chceš, naučím tě to. Ale já potřebuju sprchu a ty si zajdi pro něco na ramena, takhle tam nemůžeš. Tak za půl hodiny tamhle před tím obchodem, jo?“
Unaveně přitakám, nemám už energii nikomu odporovat. Chvíli si říkám, jestli jsem blázen, co s cizím týpkem uprostřed noci někam odjede, a že bych si to možná měla rozmyslet… Sama v tomhle bodě už nevím, co chci, co je správný a hlava mi nefunguje. Vesmíre, musíš to zas nějak zařídit. Jestli tam mám jet a něco se tam naučit, tak mi musíš dát ale najevo, že je to správný. Že jsem přesně na tom místě, kde mám být.
Pomalu se ploužím, když ho uvidím stát u skůtru.
„To je tvoje?“ ukážu na bílou motorku.
„Jo,“ podává mi helmu.
„Proč tam máš tu jedenáctku?“
„Je to moje šťastný číslo. Mám ho na dresu. Proč se ptáš?“
Protože moje taky. Jedenáctka je moje životní číslo. Jsou to dvě slunce. Jedenáctky si vždycky všude všimnu. A tak si nasazuju helmu a za pár minut později už mi vlasy voní po vonných tyčinkách. Zbožňuju atmosféru buddhistických chrámů. Je tam moc příjemně. Ta vůně kadidla a tyčinek mě uklidňuje. Pořád jsem tyčinky pálila i doma. Jen problém byl v tom, že jsem občas koupila jakýsi vadný a místo, aby mi to doma vonělo takhle krásně, to tam smrdělo jak v pekle…
„Na,“ podává mi plechovku piva, když o dvě hodiny později sedíme zase zpátky na tvrzi a on mě učí meditovat.
„Já pivo nepiju…“
„Ale jen si dej, bodne ti. Jak ti je?“
„Jsem strašně unavená. Ale dobře, je mi fajn,“ usmívám se.
„To moc rád slyším. Smutek ti nesluší. Musíš se smát. Zasměj se, honem!“
„Ale notak, to nejde takhle na povel se tlemit jak retardovanej…“, usrkávám nasládlý pivo a poslouchám jeho vyprávění.
„Ty už jsi to vypila?“ kouká na mě.
„Jo,“ jak bych ti tak vysvětlila, že dělám všechno rychle…
„Ty, co se tenkrát stalo?“, Šárino, nedělej to. Nerýpej se lidem v ránách. Neptej se. Nenene.
„Co myslíš?“
„Jak jsi spáchal sebevraždu?“ proboha, to jsi neřekla…
„No, skočil jsem v noci z tvrzi, na druhé straně…“
„Tos měl teda sakra štěstí, že tě v té tmě někdo našel, mohl jsi tam vykrvácet.“
„Nenašel.“
„A jak ses teda dostal do nemocnice?“
„Za nějakou dobu jsem se probral a odpajdal do nemocnice sám.“
„Děláš si legraci?“ nevěřícně na něj zírám.
„Ne…“
V šoku na něj hledím a pak se poprvé hlasitě rozesměju. A směju se a směju.
„Co je na tom k smíchu?“ nechápavě se na mě dívá.
„Ty jsi skočil na skálu a pak jsi sám došel do nemocnice?!“
„Víš jaký to ale bylo? Mě nikdo nechtěl zastavit, jak jsem byl celej od krve…“
„Ty jsi vůl, ty se neumíš ani zabít,“ řehtám se dál, dokud se ke mě nepřidá i on.

IMG_5415
Popíjíme další plechovku a tiše šumí vítr.
„Proč jsi tak potichu?“ ptá se mě.
„Jen si užívám ten moment, pamatuješ? Půjdu spát,“ podávám mu další prázdnou plechovku a zvedám se.
„Dáš mi číslo, abysme se domluvili na zítřek?“ ptá se mě.
“Ne.”

Lidi, kteří se mají potkat a něco si předat, se potkají i bez telefonního čísla. Vesmírná GPSka funguje bezchybně, ať už chceš, nebo ne. Co má být, to bude…

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *