My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

V nejlepším se má přestat

Nový rok nemůžu trávit nikde jinde, než na slavném ostrově Koh Phangan. Známý je právě totiž především nočním životem a je to právě tady, kde se pořádají jednou měsíčně slavné úplňkové Full Moon Party. Za těch pět týdnů už jsem o tom slyšela spoustu krát, a myslím, že není lepší příležitost, než na jedné z nejšílenějších párty na světě oslavit konec roku. Za tímhle rokem udělám velmi ráda tečku. Když už, tak ať je ta tečka pořádná!

31F3F585-128F-4204-A79C-F1B4AD91068C

Každý rok, více či méně koncem roku bilancuju, asi jako všichni. V hlavě si ty poslední měsíce rekapituluju a říkám si, jestli ten příští bude lepší. S předsevzetími jsem už před nějakým časem sekla, protože když chci změnu, dělám ji zpravidla hned a nečekám na datum v kalendáři. A stejně tak tady a teď se nemůžu vyhnout myšlenkám na všechno, co jsem zažila. Zároveň se čím dál víc děsím toho novýho života, až se vrátím domů… Mám před sebou poslední týden a tak trochu mám v břiše dejavú pocitu, který jsem zažívala poslední týdny, když jsem dala výpověď. Tehdy jsem nevěděla, jestli ten rozjetej vlak popohnat, nebo zatáhnout za brzdu. Ten divnej stav, kdy nejsi úplně spokojenej, ale zárověn si nejsi jistej, jestli neděláš chybu a tak radši nechceš udělat nic. Teď, po tom, co jsem absolvovala celej tenhle strašnej rok. Po těch třech měsících, kdy jsem dala výpověď a odpočítávala dny, kdy zmizím z povrchu českýho. Po těch pěti týdnech cestování nedělání ničeho jinýho, než bytí sam se sebou a prachobyčejnýho lidskýho existování. Jsem přišla na to, co to je. Ten pocit. V mejch devětadvaceti letech to teprve poprvé v životě umím pojmenovat. Je to STRACH.

66CEF870-1B46-44E4-A854-E3C6BF4B12E4


Baví mě, jak hopsám z ostrova na ostrov a porůznu zase potkávám známé obličeje. Dva švédský kluky jsem poznala v hostelu Kambodži, natrefila na ně na Koh Lipe a náhodou s nimi budu na pláži na Silvestra na Koh Phangnanu. S partičkou Britů z hostelu na Koh Samui, se zase úplnou náhodou shledávám na stejným pokoji, když se na druhou noc na Koh Phagnanu rozhodnu ušetřit a z bungalovu na skále se přemisťuju do hostelu. Kdo mi ale utkvěje v paměti je Holanďan Roderick, s níž jsme se seznámila asi čtyři dny zpátky na Koh Tao. Modrookej vysokej blonďák, na kterýho opět narážím uprostřed tržiště právě na Koh Phangnanu. S Roderickem si vyměníme na sebe kontakty a o pár hodin později, se ke mě na skůtru přidává a objíždíme spolu celej den skoro všechny vodopády na ostrově. A já musím říct, že je horzně fajn mít zase pro změnu společnost a podnikat něco ve dvou. Projíždíme serpentýnama, já ho ze srandy pokaždé předjedu, a jeho šnečímu tempu se směju. Vyjedme na kus skály na vyhlídku, objednáme si pivo, sedneme si unaveně vedle sebe a chvíli koukáme mlčky ze srázu dolů, kde se pod náma rozprostírá celý ostrov. Nahoře není signál, a tak nám nezbývá, než stará dobrá verbální komunikace jeden s druhým. Chvíli se tak nesměle bavíme, než se mě zeptá: ‚A proč jsi dala výpověď?‘, a já odpovím: ‚Protože už mě všechno sralo‘. Něco se v něm pohlo a začal mi vyprávět svůj příběh. I to jsem se cestováním po jihovýchodní Asii naučila. Každý z nás má nějaký příběh. Jen ne každej o něm chce mluvit.

‚Víš, já prostě jen jsem si říkal, že to nemůže být ten život. Pracovat od rána do noci, neustálej stres, hypotéka. S přítelkyní jsme spolu byli už tak dlouho, že začínal každej tlačit, abysme se buď vzali a měli děti, nebo se rozešli. A já si to prostě nedovedl představit, chápeš? Prostě, ono to nebylo nějak špatný, nebo hrozný… Měl jsem dobře placenou práci, fajn holku, a tak… Ale stejně… Já nevím, jak to popsat. Prostě to nebylo ono. Nikdo tomu nerozuměl a spoustu lidí jsem tím naštval. Nikdo nechápal, co mi je. Jenže já si prostě myslím, že život musí být i něco víc, než ten stres a polovičatý štěstí, ne? Já nevím… Prostě jsme si řekl, když ne teď, tak nikdy. Dal jsem výpověď, barák prodal, s holkou se rozešel a koupil si letenku sem. Naši málem omdleli.‘ Nepřerušuju a poslouchám. Nesoudím, nekritizuju, nehodnotím, nekomentuju. Já ho totiž naprosto chápu… Semtam se vyptávám, když se čas od času zastaví a já vím, že přemýšlí, jestli má bejt upřímnej a říct mi, jak to cítí, nebo zas a znovu zopakovat tu obecně přijatelnou zabalenou verzi. Tu, co totiž taky máme všichni. Pro ostatní. Aby nás nekritizovali a nesoudili. V tom momentu jsem v něm poznala něco ze sebe samé. Roderick je jen další z mnoha mých zrcadel. A tak sedíme tiše, popíjíme pivo a koukáme z vrcholku skály na krajinu pod sebou a já přemýšlím, proč tak strašně máme pocit, že se musíme všem zavděčit… Cizím duším vícž sobě samým. Lidem, co nežijí náš život. Koukám na blonďatýho ztracenýho kluka stejně starýho, jako jsem já, a nechápu, proč jsou pro nás všichni lidi důležitější než vlastní štěstí. Říkám si, jestli musíme vážně jezdit deset tisíc kilometrů daleko na jinej kontinent jen proto, abysme na tak banální věc přišli…

728F61E0-5CCB-4186-80A4-73EB34E8F8BC


Je poslední den v roce a já ležím u bazénu, hraje hudba a všude kolem mě se v dopoledním slunci skvěle baví lidi. Popíjím melounovej koktejl a pod černejma brýlema mi tečou slzy. Dědo, dneska máš narozeniny, ale dneska už ti nepopřeju… (viz Jedna mléčná do nebe). Sedím tu, koukám na azurové moře a přemýšlím nad tou smrští, co se za poslední rok udála. Až teď jsem se zastavila a všechno mi to běží v hlavě jako film. Bulím tam na tom dopoledním slunci, po hodině únavou vzdychnu a smířeně si nastavím v duši klid… Tak dlouho jsem se těšila na oslavu konce roku a teď strašně chci jít spát, všechno to zaspat a probudit se v novým skvělým roce. Nemám co slavit. Chci už tu kapitolu roku dva tisíce šestnáct uzavřít a jít dál. Utřu si poslední zbytky slz a píšu Roderickovi, ať za mnou přijede k bazénu.

“Dojela jsi včera na tu jungle party?”, kouká se na mě.
“Ne, nakonec ne…”, klopím oči a až teď mi dochází, že jsem jak jemu, tak britské partičce říkala, že pozdějc dorazím.
“A co jsi dělala?”, kouká na mě těma holandskejma očima.
“Měla jsem rande,” po trapné pauze a chvilkovém váhání se rozhodnu tady a teď, že začnu být upřímná a začnu být já. Už jsem unavená tím, jak se bojím, aby mě každý měl rád.
“Fakt? A ty jsi s ním spala?”, překvapeně na mě kouká a tou nečekně upřímnou otázkou překvapí zase on mě. V duchu si vybavím, jak jsme se v noci procházeli po pláži a potmě se koupali…
“No… Jo. Jaká byla jungle party?”
“Já jsem opilej ještě teď. To si nedovedeš představit, jaká to tam byla sodoma! Vživotě jsem nic takovýho nezažil! Ježišikriste, jak já se stydím! To ti nemůžu ani říct…”
“To mě teprve zajímá”, dívám se na něj v očekávání, co by mohlo být tak strašnýho, jestli si snad poblil boty, nebo hodil někomu šavli do kabelky.
“Tak si představ, že mě znásilnila nějaká Číňanka! Nejdřív na záchodě a pak v křoví! Vživotě jsem neměl sex s cizí holkou a už vůbec ne s Asiatkou. Ježišikriste… V křoví! A já ani nevím, jak se jmenuje, protože to neumím vyslovit! Číňanka! Já doma v Holandsku nepiju, nekouřím a sex na jednu noc neprovozuju. A já se zcákám někde v džungli a šukám v křoví!”, rozesměju se na celý kolo a zvednu ruku.
“Plácni mi. Vítej v Asii. Dáme drink?”, jeho studem šokovanej výraz v kombinaci s ledovou upřímností mi přehodí výhybku nálady na druhou kolej a my strávíme celý odpoledne popíjením u bazénu.

F95BFBBC-2459-464B-B590-EA4FC210A9C5


V sedum večer se probudím ve svým bambusovým bungalovu, kam jsem se odebrala na siestu, alkohol už vyprchal a mě se zas a znovu nechce nic slavit. Chvíli mžourám a pak se hecnu, převlíknu a namaluju, a vydávám se na skoro třičtvrtěhodinovou cestu na Haadrinskou pláž. Všude je neuvěřitelná masa lidí, k pláži se skoro přes dav nemůžu dostat. Blíží se půlnoc, když konečně stojím na pláži. Obrátím do sebe tři lahve cideru, ale ani to mi náladu nijak nezlepší. Nevím, jestli jsem na tohle už prostě stará, nebo jsem divná. Kolem mě burácí hlasitá hudba, pulsuje čtyřicet tisíc naprosto opilých lidí. Všude stříká alkohol, někteří zvrací pod nohy. Signál kolabuje a není možný najít ani jednoho z těch několika lidí, které na ostrově znám. Narazím na švédský kluky, ale než se naděju, zase se ztratíme ve změti blikajících světel a dav mě odnese pryč… Snažím se je najít, najít někoho známýho, ale marně. Za deset minut bude půlnoc a já jsem tu sama. Úplně osamělá ve čtyřicetitisícovém davu… Marně se snažím najít signál a očima hledám známé tváře. Se slzama v očích myslím na to, jak teď tady nechci být sama. Při prodírání se davem vyfasuju tři pusy, čtyřikrát mi někdo sáhne na zadek, jednou ztratím peněženku. Přijdu na to ve chvíli, kdy mi na facebook přijde zpráva od cizího kluka, že ji našel a podle jména na občance mě našel, tak ať si pro ni přijdu k DJskýmu pultu. Začíná toho na mě být trochu moc… Odbije půlnoc, čtyřicetitisícovej dav začne řičet, vybouchne ohňostroj, který nás všechny popálí a někdo mi poblije nohu. V ten moment mi začnou zase týct slzy a já jdu pryč. Prodírám se masou zpocených lidí a marně hledám parkoviště, kde jsem nechala skůtr. Chci se teleportovat někam do ticha a klidu a zmizet z tohohle hroznýho místa. Když dojdu ke skůtru, klíče nenajdu a zděšeně zjišťuju, že jsem je ztratila taky… A tak stojím u skůtru a už jen tiše brečím, když mi na rameno zaklepe paní, co vybírá na parkovišti vstupný.

E5A53706-A531-4672-983C-DE0D3934999F
“Neztratila jste klíče?”, zamává mi svazkem před nosem.
“Jo…”, zavzlykám a nemůžu uvěřit, jak milosrdnej ke mě Vesmír poslední týdny začíná být. Vyrážím konečně na hodinovou cestu zpět.
“Praho! Kde jsi?”, moje rande z předchozího večera mi zaměstnávalo mysl celej den. Australan Rolf je moje bludička. Další osudová duše, kterou jsem měla potkat.
“Sydney, jedu domů. Nesnáším to tu, chci pryč… Do prdele s celou Full Moon Party…”, utírám si slzy a startuju skůtr.
“Tady je to taky hrozný, asi jsme na to starý, Praho… Snažíme se vyčekat řadu na taxíka zpátky, ale je to šílený… Že já sem vůbec jezdil! Měl jsem zůstat s tebou… Mám přijet?”,  mrzelo mě, že jsme spolu Novej rok nemohli strávit, protože Rolfova parta se nakonec rozhodla slavit na jiné pláži, menší, aby se vyhli tomu největšímu davu.
“Já nevím, jedu domů, to je otřesný co se tady děje… Potřebuju se uklidnit a něčeho se napít, chce se mi z toho všeho už brečet…”, po cestě začíná bouřka a já promoknu až na kůži. Cesta po serpentýnách v noci v dešti je nepříjemná, ale aspoň se soustředím na jízdu a myšlenky mi nemají čas někde těkat… Zastavuju v supermarketu, chvíli bucnu na patník a kouknu na mobil.
“Praho! Hlas se, že jsi v pořádku! Doufám, že jsi dojela OK! Co děláš?”
“Sydney, sedím na patníku zmáčená a piju čokoládovej milkshake… ”
“Já mám jahodovej, Praho, na tyhle pařby už jsme starý… Chceš klid, nebo mám dojet?”
“Prosím, přijeď… Mám na pláži bambusovej bungalov… Budeš tam dnes se mnou? Nechci být sama…”


Než Rolf dorazí, přestane pršet a já si usuším vlasy. Ležím mu v náručí na terase a posloucháme šumění moře.
“Neuvěřitelný, jaký je tady božský ticho… Přitom na pláži čtyřicet kiláků odsud je to naprostý peklo! Praho, tohle je nejlepší Novej rok… Tady na pláži v tom tichu s tebou…”, a mě je konečně dobře…
“Proč máš namalovaný slunce?”, koukám na něj a nedá mi to.
“Prosím tě, já nevím, moji kámoši byli všichni opilí, na pláži se všichni čmárali fosforeskujícíma barvama, najednou ke mě přilítla nějaká holka, že mi něco nakreslí, než jsem stihl zareagovat, tak mi vystřihla na hrudníku tričko a nakreslila mi tam slunce…”
“Ale proč zrovna slunce?”, zajímá mě.
“Nevím, prej nic jinýho než slunce neuměla… Proč se ptáš?”, hladí mě po vlasech.
“Jen tak. Je to hezký.” Poslední týdny přemýšlím nad celou svou cestou a nad tím, jak se naučit slyšet a vidět, co ostatní nevnímají. Baví mě signály, znamení, když mi Vesmír posílá indicie. Moje životní číslo je 11. Každé z čísel má svou planetu. Jednička má Slunce.  Moje životní číslo jsou dvě Slunce…


Když se ráno probudím po těch prchavých pár hodinách spánku, je mi strašně dobře. Ležím v horkém ránu v malém bambusovém domečku jen dva metry od oceánu. Sluneční paprsky se prodírají mezerama, já se pod moskytiérou unaveně protáhnu, když mě dvě paže pevně obejmou.
“Praho, zažila jsi někdy lepší probuzení?”, pohladí mě po vlasech a já se ospale kouknu do těch jeho tmavejch očí. Nejednou jako mávnutím kouzelného proutku, po tom hrozném hluku, řinčícím davu, bouřce, a spoustě slz, jsem se teleportovala do jinýho světa. Projednou nepřemýšlím, nemyslím vůbec na nic. Jen ležím vedle něj, v objetí, a nechci, aby tenhle moment skončil. V duši mám strašnej klid. Tak nádhernej klid, že si uvědomuju, jak je to pro mě novej pocit. Jak je to úžasnej pocit. Nemít žádný starosti, strachy, myšlenky. Nic. Žádný myšlenky! Jen ten božskej pocit se probudit v objetí nějaké zvláštně spřízněné duše. Tak strašně dobře mi je u srdce, když vůbec nic pro tu chvíli nemusíme a jen posloucháme ranní šumění moře. Máme na chvíli svět jenom pro sebe… V tom malým bambusovým domečku na konci světa…

FullSizeRender 4
Když jsme večer usínali, trochu jsem se bála se ráno probudit. Bála jsem se, že něco krásnýho skončí a chtěla jsem ten moment a úžasnej pocit zakonzervovat a zůstat v něm až na věky. V tom nádherným klidu v duši. Ale jak já, tak Rolf jsme ten den každý se měli vydat svým směrem dál. On zpátky do Sydney a já ještě na poslední cestu na sever Thajska. Měla jsem strach, že mi to bude líto. Že zase něco končí. Že nebudu chtít odejít.
Stojím na schůdkách a posledním obejmutím se loučíme.
“To byl nejkrásnější Novej rok, Praho! Tady s tebou, poslouchat šumění moře…”, dívám se za ním, jak pomalu odchází a mizí mi z dohledu.
S vrzáním otevřu dveře bungalovu, spustím ze sebe ručník na podlahu a unaveně si zavážu plavky. Široko daleko není ráno ani živáčka. Všichni po prohýřené silvestrovské noci spí. Já ještě naposledy na své cestě se okoupu v moři. Plavu na klidné azurové hladině a oceán mám jen pro sebe. Kolem zpívají ptáci a jemně šumí moře.
Vím, že tohle je konec mé cesty.
Usmívám se, protože mám v duši klid.
A za nehtama zbytky slunce….

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *