My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Unášená proudem

Jedna z věcí, která mě poslední roky trápila, byl pocit, že mám málo času. Vždycky a na všechno. Na Srí Lance jsem strávila nespočet hodin pozorováním lidí, rozmluvami s každým, kdo byl ochotný se mi věnovat, ať už to byl buddhistický mnich, nebo kolemjdoucí, a taky přemýšlením, nekonečným přemýšlením…  Bojovala jsem s úkolem některý věci ve svým životě změnit, ale nevěděla jsem jak. A vlastně to nevím doteď. Ale po dvou týdnech strávených cestováním po Filipínách jsem si uvědomila, že je něco jinak. Tentokrát už ta honba času zmizela. Nikam nespěchám a nemám pocit, že mi cokoliv utíká, když trávím čas jiným způsobem. Naprosto v klidu se cákám v kříšťálově čisté vodě a smývám si nánosy bílýho písku, zatímco v duchu si sama sobě na pár otazníků odpovídám: “Třeba někdy příště.” Jak se to stalo netuším. Prostě jsem se jen ztratila. Někde na světě. Jedna malá světluška v galaxii. Asi i ten boj s časem chce jen čas…

IMG_0447.JPG
Nazývejte mě bláznem, ale občas se mi dějí zvláštní věci. Když se oprostíte od myšlenky, že svět je černobílej, uvidíte spoustu barev. Na všech mých cestách čas i realita plynou trochu jinak, než si toho doma všímám. Tak například potkávám na různých místech ty stejné lidi, dokonce v různých zemích. Na Srí Lance bylo pro mě pravidlem, že jsem v novém městě potkala vždy známou tvář z místa předchozího. Jen prošli kolem, jako takoví průvodci.  Na každým místě, kam doteď přijdu, hrají jednu stejnou písničku. V rádiu, jako melodii na mobilu, vybrnkávají ji před domem na kytaru. A když není melodie, tak mi jeden kluk v hostelu v Indii řekl: “Hele, znáš tu písničku XY? Ta se mi děsně líbí,” jen tak, mezi řečí. A pak moje jedenáctky, moje životní číslo. Dostanu klíče 11, nastoupím do lodi 11, předjede mě autobus 11, espézetky se samýma jedničkama, nebo mi zkříží cestu někdo s fotbalovým dresem s 11kou. Mám ten svůj svět prostě jinak zařízenej, jen mi k němu zapomněli dát manuál. A tak sice spoustu věcí vidím a vnímám, ale ani zaboha jim nerozumím, natož abych chápala, co mám dělat. A čím víc se to všechno snažím nějak rozluštit a najít v tom smysl, tím větší magor mám občas pocit, že jsem…

B6753A09-4EF5-4980-B997-4D0F48FEE85D
Sedím na krásné terase na střeše domečku v Oslobu a říkám si: co teď? Najednou zjišťuju, že času mám daleko víc, než jsem si myslela. Což se mi nestává tak často. Koukám na moře a poslouchám kokrhat kohouty celýho města rytmicky mezi údery zvonu kostela. Hledám možnosti, jak vyplnit čas, než odletím za čtyři dny na Palawan. Najednou si vzpomenu na Američana, kterýho jsem potkala na ostrově Bohol v národním parku. Byl mi přidělenej do anglicky mluvící skupinky a prohodili jsme spolu pár slov během exkurze. Za pár dnů nato se přířítil k okýnku v přístavu, kde jsem si zrovna kupovala lístek na loď do Cebu.
“Hey, pamatuješ si mě z toho parku? Kam jedeš?” ptám se ho.
“Jasně! Já jedu na Siquijor, mám strašný zpoždění, snad to ještě stihnu. See you there!” utíkal pryč. Já na něj jen zamávala a už jsem mu nestihla říct, že asi ne, protože na Siquijor se já nechystám, jedu přece do Cebu… Jenže teď tady koukám a přemýšlím, co s tím časem a najednou jsme si na ten Siquijor, který je odsud blízko, nějak vzpomněla. Hledám na internetu informace, jestli se tam dá rozumně z jihu, kde teď jsem, dostat. Ale zjišťuju, že je to s několika přestupy, a to by asi nemělo na ty tři dny cenu ztratit dva jen cestou… Stejně tak po chvíli hledání pustím dalších pár nápadů, protože mě dostatečně nenadchnou ani nepřesvědčí o jejich smysluplnosti. Jen se sluním a kochám výhledem na moře před sebou. Jenže já albín na slunci i s padesátkou faktorem se prostě po dvou hodinách měním v živoucí rajče. Což se opět stane, a tak si dám sprchu a vyrážím pro něco k jídlu a prozkoumat okolí. Spousta lidí mi říkala, že Oslob je nudný město, kde kromě pozorování velrybích žraloků (který už jsem ráno absolvovala), nic není. A že nemá smysl zůstávat. Ale já se procházím po pobřeží a koukám na ruiny středověkých staveb z dob španělské invaze a nemůžu si pomoct, strašně se mi tu líbí. Když vidím na dveřích mýho hostelu nápis VACANCY (hledáme zaměstnance), přistihnu se, jak přemýšlím, jestli bych tu mohla chvíli žít. Je to tu malinký, ale něčím hrozně zvláštní. Je tu krásně. Taková zvláštní příjemná atmosféra. V Oslobu mají všechno, co člověk k životu potřebuje. Obchody se vším možným, nádherný moře obklopující město z jihu a hory zase ze severu. O pár ulic dál je fitko. Tam jsem ještě nedošla, protože po cestě jsou všude stánky s jídlem. Vedle za rohem je porodnice. Tu taky zatím s mým stylem randění nevyužiju (o tom někdy příště…). A tak chodím kolem, povídám si s lidma, žvejkám to jídlo, a najednou mám novej plán. Už teď jsem zůstala o noc navíc. Prodloužím si to znova. A pak možná zas… Už jsem si tu našla svoje nejoblíbenější místo. Tady by to šlo. Tady si to dovedu představit. Co se může stát nejhoršího? Loučím se se skupinkou fajn Filipínců, protože “já už musím jít, měním se na chodící rajče.”
“Jak to?” nechápavě se na mě dívají.
“Jakože začínám být červená,” vysvětluju.
“Z čeho?”
“Ze slunce, spálená,” povídají si něco tagalogem.
“Ty se nemažeš?” koukají na mě.
“Ale mažu, větší faktor už se nedělá…” smějí se mi, protože oni se holt tyhle problémy nemají… Takže mažu tentokrát radši na terasu do stínu. Asi po hodině přestává fungovat wifina, což mi trochu zkazí náladu. Protože kdo není online, není naživu. A taky mi neběží seriál u té pohodičky na střeše. Sejdu dolů na recepci si postěžovat a slečna jde se mnou a po cestě se přizná, že změnili hesla, aby se nepřipojovali lidi z okolí. Nechce mi ho napsat na papír a nedá jinak, než že mi ho sama napíše do počítače. V pár vteřinách najednou všechno funguje a já se zas měním v milýho člověka.
“Co budeš dělat zítra?” ptá se mě, a já než jí stihnu říct, že chci zůstat ještě pár dní navíc, protože se mi tu moc líbí, tak dodá: “Měla bys jet na Siquijore,” kývne hlavou do dáli na moře, kam se celý ten den koukám.
“Tam ta pevnina v dáli, to je Siquijore?” ptám se jí zaskočeně.
“Jo.”
“No, já popravdě dnes googlila, jestli se tam dostanu, ale vypadá to, že bych musela buď přes Tagbilaran na Boholu přestoupit na druhou loď, nebo přes Dumaguete, a obojí by mi zabralo celej den na cestě. Tolik času nemám, musím odletět za čtyři dny z Cebu. A popravdě se na tak náročnou cestu ani necítím teď…”
“Ale tam jede loď přímo, trvá to dvě hodiny.”
“Vážně? Já nic nenašla…” nestačím se divit.
“Ano, od letoška přidali jeden spoj denně tady přímo z jihu Cebu. Jen popojedeš autobusem do Satanderu, to je tak půlhodina.”
Nevěřícně na ni koukám, kam mě ten život zase vede.
“Ty dvě děti jsou tvoje?” ptám se jí, vypadá mladě.
“Ano, kolik ti je?” ptá se mě.
“30, a tobě?”
“Mě je 25. Tady na Filipínách je běžný mít děti kolem 24-25 nejpozději. Víš, já jsem poznala manžela hodně zvláštním způsobem,” a ta holka, o které jsem si celou dobu myslela, že má všechno na háku a celou recepci s ní, mi začne najednou spontánně vyprávět příběh, kterej mi nažene husí kůži v tom dobrým slova smyslu. Vypráví a vypráví.
“Mělo to tak být,” řekneme nakonec současně.
“Takže zítra ráno Siquijore,” povídám jí. Moje nejoblíbenější místo asi bude ještě někde jinde…

IMG_2039

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *