My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Stojí to za to?

31693156_10216446005689774_5743166741349924864_n
Nestýská se ti po Česku? Nechybí ti Praha?

Chybí. Ale stejně tak mi chybí cukr, kterej nechci jíst. Léto, když je dlouho zima. Tričko, který už se obnosilo. Chybí mi každej východ slunce, kterej skončí novým dnem. Chybí mi každá vyprchaná láska. Každá chvíle, která už se znovu nebude opakovat.  Chybí mi lidi, se kterýma už se nemůžu vídat. Pro dobro svoje, jejich, nebo jejich manželek. Chybí mi vůně štěstí, která je strašně prchavá. A chybí mi dokonce i věci, který jsem nikdy neměla, a lidi, co jsem ještě nepotkala. Chybí mi pocit, kterej neumím definovat. Hledám ho v každým, koho potkám, a všichni z něj maj kousek, ale nikdo nemá všechno…

“Stojí za to tam jet?” ptá se mladý tmavovlasý Španěl korpulentní blonďaté Australanky. Čekání je v jižní a jihovýchodní Asii jedna z nejhorších věcí. Čeká se furt. Na spoje, na lidi, až přestane pršet, čeká se a většinou ani netušíte proč vlastně. Asie je očistec pro každýho člověka navyklýho na řád světa korporací.
“Ne, je to otravný, přelidněný, únavný, celej den jste mokří a je vám vedro, nestojí to za to,” vyjmenovává seznam negativ a kluci se na sebe zklamaně podívají: “Vážně?”
“Ale ne, je to nádherný, jen to zkuste. To je snad jasný, že vám bude vedro, když jste na Filipínách, ne?” Šárko, ne, nemíchej se do cizích konverzací.
“No my jsme o tom hodně slyšeli, ale zajímá nás názor těch, co už to zkusili,” dívají se střídavě na mě a na ní.
“Udělejte si vlastní. Ale vživotě jsem neviděla tak krásný laguny…”
Nesnáším, když lidi říkaj druhejm, jak mají žít. Nesnáším, když mi někdo radí. A ještě míň oceňuju všechny rady, na který jsem se nikdy neptala. Každej máme v hlavě jinej svět, jiný názory, jiný hodnoty, jiný zkušenosti. Sto lidí, sto chutí. Každý z nás vidí svět jen svýma očima a podle toho ho soudí. Ale to neznamená, že stejnou věc druhý člověk nevidí jinak. Hrachovou polívku taky nejí všichni.
Její pohled na svět jsem pochopila o chvíli později, když jsme naskládaní v loďce projížděli jeskyní po podzemní řece. Užasle jsem seděla a fascinovaně zírala do tmy na všechny ty jeskynní útvary, jež mlhavě osvětlovala baterka našeho průvodce. Tiše jsem seděla a chvíli mi hlavou nešlo vůbec nic, jen jsem poslouchala zvuky netopýrů přelétajících nám nad hlavami, a kapky vody dopadající na hladinu. Pomalu jsme se plavili a ten kontrast mě úplně pohltil. Venku svítilo slunce, bylo tam horko a spousta hluku. Tady uvnitř byl chlad, tma, a naprostý klid, ohlušující ticho. Nemohla jsem si pomoct, tetelila jsem se jako malé dítě.
“Nezapomeňte zavřít pusu, když se budete dívat nahoru,” zahlásil do ticha náš průvodce. Zamrzla jsem tam v momentu, kde byl vysoký strop. Průvodce svítil baterkou vpřed a mě už bolel krk z toho, jak jsem pořád koukala nahoru. Nešlo se na tu krásu vynadívat. Ze stropu padala jedna kapka vody za druhou. Pomalu, ladně, jako by neměla žádnou váhu, letěla vzduchem s lehkostí pírka několik vteřin. Zachycovala paprsky světla a třpytila se celou dobu, než dopadla dolů. Jako by někdo do tmy vyhodil hrst plnou diamantů. Kdybych mohla, zůstanu tam zírat dlouhé hodiny. Kéž by mě tam tak mohli vysadit a nechat mě chvíli tam. Pořád jsem se usmívala, z té nádhery se nešlo vzpamatovat. A ta Australanka přede mnou jedinkrát ani nezvedla hlavu. Celou tu dobu koukala do vody pod náma. Do toho temného, ponurého zrcadla, co neodráželo žádnou energii zpátky. Koukej, koukej tam nahoru, zvedni hlavu a koukej, že je svět krásný místo, copak to nevidíš? Chtělo se mi jí říct. Ale ona neviděla. Neviděla jedinej diamant v té tmě… 

A tak tu teď ležím na pláži, pozoruju surfaře a přemýšlím. Která mrcha na nás ušila, že se život musí pořád a neustále měnit. Že každej den není stejnej. A že nás tak nechává doufat a tápat a přát si. Kolem mě jsou desítky lidí, všichni na jedné pláži a já si říkám, jak zvláštní to je – jsme na stejným místě ve stejnej čas a přeci každej žijem úplně jinej život, příběh a nikdo si tenhle moment nebude pamatovat stejně. Hlavou se mi honí okamžiky, který si budu pamatovat já.
My lidi máme takovej blbej zlozvyk neustále hledat něco lepšího a lepšího, srovnávat a hodnotit. Vždycky máme pocit, že tráva je na druhé straně zelenější a že může být líp. Znáte to, jak neustále hledáte, pak teda tu věc koupíte, a nato přijde kamarád a nejenže má tu věc lepší, ale ještě levnější a vy jste naprdlí? Myslím, že tohle je hlavně výsada nás ženskejch, protože pár chlapů už mi řeklo, že koupí, a v ten moment se přestávají dívat kolem sebe. End of story. Jenže ona tráva není zelená na druhé straně plotu, ale tam, kde ji zalíváme.

Byl to úžasný měsíc na Filipínách! Jednou nahoru, jednou dolů, ať už jste kdekoliv. Lidi si vždycky myslí, že když jste někde v ráji, tak máte dokonalý život a žijete si svůj sen. A taky že jo. Ale to my všichni si žijeme ty své sny každý den. Máme dobré dny a máme i dny špatné, ať jsme kdekoliv. Viděla jsem už v životě tolik krásných míst a s každým dalším si uvědomuju znovu a znovu jednu věc: není to o tom KDE jsi, ale s KÝM tam jsi. Každé ráno, kdy otevřu oči, a vidím ten nádhernej svět kolem, mi srdce začne bít trochu rychleji. Ale jsou to právě lidi, komu vděčím za to, že ty dny jsou výjimečné. Tvoří se mnou nejenom krásné chvíle, ale vzpomínky na celý život. Každý jeden člověk, jehož na svých cestách potkám, je kousek mých puzzlí života, My Puzzle World. Smějeme se celé dny, bavíme se do hloubky o životě, pomáhají mi, když jsem zoufalá, starají se, když mi není dobře, rozesmějí mě, přimějí mě se do nich zamilovat. Nebo se jen prostě na krátkou chvíli objeví na mé cestě, aby mě přesměrovali, připomněli mi, co už jsem zapomněla, nebo mě něco naučili. Někteří zůstanou v mém životě napořád a jiné už nikdy znovu neuvidím. Všichni máme v životě někoho druhého význam. ”Každé jedno ovlivňuje druhé a druhé ovlivňuje další, a svět je plný příběhů, ale všechny příběhy jsou jeden.” (✒️Mitch Albom) A tak děkuju každému, kdo je součástí mé dobrodružné cesty životem. Bez vás by to nebylo stejný… 😊❤️🙏

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *