My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Slepější než slepí

Konečně jednou se probouzím ráno bez kocoviny a rozhodnu se jít si při východu slunce zaběhat. Obouvám si tenisky před hostelem a drbu kočku, která mě sekne drápem a vztekle zavrčí.
“Mrcho…”
“Ona se nechce mazlit…”, kouká na mě rozespalej kuřák opodál.
“Ale chce, jen o tom ještě neví…”
Běžím po prázdné pláži, kochám se modrou oblohou a klidným mořem a po pár kilometrech mám ten starej dobrej pocit. Že přemůžu svět. Že všechno bude doživotně dobrý. Že všechno je růžový a z hoven se dá postavit duha. Endorfiny. Pecka.

FullSizeRender 24
Smát jsem se přestala o pár hodin pozdějc, když mi došlo, že mám blechy.


Stojím v šesti stech šedesáti metrech nad zemí, vlasy mi vlají ve větru a mě se tají dech tou nádherou. Popravdě, když jsem dorazila po zhruba hodině jízdy na skůtru k lanovce, měla jsem chuť to vzdát. Ale skoro tříhodinové čekání ve frontě v úmorném vedru se nakonec ukázalo jako skvělá investice. Stojím na mostě ve vzduchu, usmívám se na kolemjdoucí a kochám se tou nádherou. Nemůžu uvěřit, jak krásnej někdy svět je. Nepřestane mě to asi nikdy fascinovat. Nedá se tím unavit. Znovu a znovu se mi zatajuje dech, kdykoliv jsem na nějakém krásném místě, kde si člověk připadá minuaturní. Výhledy. Kdykoliv, kdekoliv, odkudkoliv, na cokoliv. Jsou nádherný. Zbožňuju je… Naproti mě přejíždí přes most postižená žena na vozíčku. Chvíli na ni koukám. Upocená a unavená přemýšlím, jak náročný to musí být pro ni dostat se sem.

FullSizeRender 49
Pozoruju, jak se po obloze prohání mraky a slunce pomalu, ale jistě putuje níž a níž. Procházím se po vrcholku sem a tam a chvílí nehnutě koukám na zábradlí ověšené zámky ve tvaru srdce. Pročítám si vzkazy a smutně klopím oči. Nemám signál. Já a Kanaďan mezi sebou máme stejně časovou propast. A tak než můj smutek doputuje na jeho telefon, já už dávno spím. Většinou se pak probouzím a ten zázrak moderní techniky je to první, co mě zajímá, jen co otevřu oči. Rozhodnu se pomalu vrátit dolů, abych dojela zpátky do hostelu dřív, než začne pršet. Scházím po schodech k lanovce, když vidím se fotit menší skupinku, a tak na chvíli zastavím, abych jim nenarušila fotku. Hned na to jim ale bezmyšlenkovitě nabízím, ať si stoupnou do záběru všichni, že je vyfotím já. Nejdřív se trochu zmateně skládají, ale pak jim udělám dvě fotky a přemluví mě, abych se vyfotila i já s nimi. Netuším proč, ale když jim můj upocenej nenamalovanej obličej udělá radost, proč ne. Koukám na ně, přijde mi na nich něco divnýho. Když se dají do pohybu a pokračují dál, dojde mi co. Jsou slepí. Slepí. Bože, voni jsou v šesti stech šedesáti metrech na vyhlídce slepí… Otupěle pozoruju míhající se krajinu před sebou a neuvěřitelně hlubokou propast, do které se kabina lanovky noří směrem dolů. Svět je zvláštní, tak strašně zvláštní místo. Tak strašně krásný místo… Proč my, co máme dvě oči, to někdy nevidíme? Co z té krásy ti slepí nahoře mají? Čím se tam budou kochat? Bude je taky šimrat v břiše pokaždý, když se nahnou? Proč jsme my lidi takoví kreténi, že si neumíme vážit těch automatických věcí? Třeba jen toho, že ten výhled můžeme vidět?

FullSizeRender 27


Po dvou dnech mi dochází, že Malajsie má přeci jen diametrálně odlišnou atmosféru než Thajsko a přeletem na ostrov jsem získala oproti hlavnímu městu tak jedině klid. Až moc klidu. Langkawi je očividně destinace ideální pro ty, kdo nechtějí nic dělat. Ale odpočinek je to poslední, po čem toužím. Paradoxně čím víc klidu mám, tíc víc mám pocit, že se zblázním. Protože moje hlava pauzu nezná. Jede furt. Zasraný perpetum mobile… Nevím, co dál, ale nechce se mi zůstávat. Drbu si kousance od blech a přemýšlím, kam se mám vydat. Počasí je všude nanic… Aspoň to mi aplikace ukazuje. Jsem za polovinou své cesty. Bože, jak to utíká. Co mi nejdřív připadalo jako věčnost, se teď čím dál rychleji krátí a mě začíná svírat úzkost, že tohle všechno jednou skončí a já se zase budu muset vrátit do “normálního” života. Zpátky na zem. Bojím se. Neznáma. Toho, co bude. Toho všeho, co budu muset vyřešit, až se vrátím. Zařídit si život. Co když to zase poseru? Ach jo, kam mám jet…
“Hoď si korunou”, vzpomenu si, jak mi říkal Kanaďan a vybavuju si můj přiblblej výraz, když to poprvé udělal. Tak jo. Budu trénovat dobrodružství a bezstarostnost. To potřebuju překonat. Hlava Vietnam, orel Bali. Zvednu minci a čumím na ni. Vietam. Beru mobil a znovu se s kyselým ksichtem dívám na počasí. Ve Vietnamu chčije. Do háje já nechci do Vietnamu… Házím znovu. Bali. Na Bali chčije taky. Všude vlastně chčije. Mě se v tomhle bodě nechce vůbec nikam. Drbu se jak blbá, všechno mě svědí. Několikahodinové přemisťování z ostrova, pak cesta Do Kuala Lumpur, odtud do Bangkoku a z Bangkoku pak můžu pokračovat někam levným letem dál. Nejradši bych si tu sedla a vypařila se. Seru na mince. Seru na všechno.

C0F6AE28-6808-473B-9F16-D5742ECB05E1
Beru skůtr a jedu se projet kolem ostrova. Neskutečně mě to baví a uklidňuje. Jakmile jsem si zvykla na to řídit na levé straně, je to na mou neklidnou mysl balzám. Půjčit si silnější motorku, na niž jsem nikdy neměla papíry, sluchátka do uší, a jet. To je fuk kam, prostě jet. Mimo město si pro klid duše nasadím helmu, utáhnu ji co nejpevnějc a aspiruju na všechny pokuty světa.
Po hodině se rozprší a já zastavuju u nejbližšího baru u pláže a schovávám se pod stříškou. Chvíli pozoruju lidi kolem a kapky bubnující na mořskou hladinu. Pak ze sebe svlíknu mokrý oblečení, z batohu vytáhnu pláštěnku, do ní zabalím batoh s foťákem, doklady a všechny věci, a položím tu hroudu do písku. Za přihlížení schovávajících se lidí jdu do vody. Je krásně teplá. Udělám pár temp a lehnu si na hladinu. Když se postavím zpět na dno a rozhlídnu se kolem sebe, vidím, že do vody naskákaly děti a blbnou teď ve vodě taky. Jdu se projít po pláži a svou hroudu v písku nechávám hlídat Vesmír. Tyhle anarchistický minihry mě začaly docela bavit. Vlny mi omývají nohy od písku a ustávající déšť mi lehounce bubnuje na mokré tělo. Sedám si na útes a koukám, jak se obloha začíná protrhávat a mezi mraky prosvítá slunce.
Déšť ustal, oblékám se a startuju zase skůtr. Jedu dál. Nevím kam. Jen tak. Někam. Mám spoustu benzínu. Dávám si sluchátka zase do uší. Chce se mi zpívat, ale je mi jasný, že to není auto, kde člověka nikdo neslyší… Všichni by si mysleli, že jsem blázen. Zastavuju na semaforu a skončí mi hudba. Nasazuju si helmu, když v tom kolem mě prosviští skůtr a kluk na něm zpívá, jako by svět neexistoval. Tak strašně to trhá uši, že se musím začít smát. A vlastně, co na tom. Tak ať mě každej slyší! A tak pustím hudbu na plný pecky, zpívám, a užívám si rychlou jízdu. Zhluboka se nadechnu, přemůžu strach a poprvé v zatáčce nebrzdím, ale beru ji s náklonem do strany. Když projíždím kolem neunikne mi seshora pohled na divný střechy. Rozhodnu se uhnout ze silnice a projíždím malýma vesničkama. Slumy. Viděla jsem už vživotě hodně věcí, ale tohle ještě ne. Běží za mnou všude hejno dětí, smějící se a povykující na sebe navzájem Když zastavím a chvíli si s nimi povídám, dojde mi, že se smějí proto, že asi nic tak bílýho a blonďatýho ještě neviděli. Někteří se odváží a prstem do mě dloubnou a pak se všichni hlasitě smějí. Dávám jim drobný a pokračuju dál. Slunce už pomalu začíná zapadat a na mě začíná padat strašná únava. Zaparkuju na kraji silnice skůtr a dívám se kolem. Plechové střechy tyčící se na pár kůlech zasazený mezi tunama odpadků. Žádné zdi, jen pryčny na dřevěných fošnách. Žádná voda. Všude haldy plastu, špína, bláto. Mezi tím pobíhají všude děti a smějí se. Srocují se kolem mě místní a se zájmem mě pozorují. Dojdu ke stánku a kupuju si od místní zahalené ženy něco k jídlu. Vlastně už ani hlad nemám. Kolik za to chce? Druhá žena jí něco šeptá a ta mi pak nesměle říká o půl dolaru. Je mi jasné, že ze mě zkouší dostat víc peněz, než co by naúčtovala místnímu. Dávám jí dolary dva.
“Co to máte na obličeji?”, ptám se jí. Na chvíli se zarazí a stáhne si šátek víc do obličeje. “Jak se vám to stalo?”, ptám se už jen spíš ze setrvačnosti. Je mi naprosto jasný, jak se jí to stalo. Takhle modrej obličej jsem ještě neviděla. Žena se ke mě obrací zády a víc už se se mnou nebaví. Startuju skůtr a pomalu odjíždím pryč. Zastavím až nahoře na kopci a chvíli se ještě dívám seshora na plechové střechy mezi vším tím bahnem a plastem. Chce se mi z toho zvracet. Ne z té špíny. Z toho modrýho obličeje. Nedovedu si představit, co muselo předcházet tomu, aby se tyhle omalovánky tak vybarvily. Koulí se mi slzy po tváři, když si představím, jak tam žije. V té špíně, v tom nuzným životě, se vší tou fyzickou bolestí. Proboha, na co já si můžu stěžovat. Na jakej život já si pořád stěžuju? Proč neumím být šťastá? Brečím, protože je mi to líto. Protože vím, že ona nemá kam jít. Protože nemůže odejít. Protože vím, že ty facky ve finále nebolí tak jako ty šrámy na duši. Utřu si slzy, unaveně si nasadím helmu a vydávám se na dlouhou cestu zpět. Slunce už zapadlo a je mi zima, jak mě mokrý plavky studí. Před očima pořád vidím ten modrej obličej. Bože, jak já byla blbá. Kolik výmluv pro modřiny dokáže ženská vymyslet… Tak neskutečně blbá…


“Lodě vyjíždí ale jen jednou denně ráno”, říká mi recepční na hostelu.
“Nějakou ještě stihnu, ne?”, balím si věci a v rychlosti hážu všechno do batohu.
“A kam chcete jet?”, kouká na mapu a bere telefon, aby rychle ještě zavolal někomu, kdo mě odveze do přístavu.
“Nevím, pryč odsud, kam to jezdí?”, seru na Vietnam, seru na Bali, seru na počasí. Chci se teleportovat zpátky do Thajska. V tomhle momentě už mi je jedno, že nebudu aspirovat na cestovatele roku. Jsem unavená, zablešená, jídlo se tu nedá žrát a ten modrej obličej mi zasadil poslední tečku. Chci pryč. Chci nic neřešit, jíst, kochat se výhledama a ideálně hezkejma chlapama.
“No, a na kterou stranu?”
“Do Thajska.”

FullSizeRender 40

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *