My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Sečteno a podtrženo

17424745_411495639204034_5389383218857416947_n
Probudím se zachumlaná pod obrovskou peřinou a v pokoji tiše syčí vafky. Chvíli se snažím zorientovat, kde jsem se to probudila a když zjistím, že ve své posteli, napadne mě, jestli to byl jen sen. Azurové moře, slunce, zpocená záda, pouliční jídlo a nekonečné dobrodružství, se zdá tak strašně vzdálené, když za okny poletuje sníh. Ale dva stehy na levé noze, provázek s uzlíkem od buddhistického mnicha na pravé ruce a těch pár kilo, který zaboha nejsem schopná narvat do ničeho, co není natahovací, mi dává znát, že sen to nebyl.

“Vypadáš spokojeně”, vykoktá můj jedinej pozemskej maják, hned po: “Neblbni, dyť spadnem oba…”, jen vteřinu předtím, než žuchnem. V duchu chytám telepatický otázky: “Ježíš, cos všechno musela zas sežrat,” ale já jen zářím jak měsíček na hnoji, usmívám se jak blázen, co utekl z léčebny, a v duchu telepaticky odpovídám: “Všechno, chlapče, všechno.”
Je leden, venku mínus patnáct stupňů, já stojím na vyhřáté podlaze v koupelně a koukám na sebe do zrcadla. Jsem opálená, vlasy mám vyšisovaný od slunce a v očích najednou zas život. Připadám si tak nějak divně. Jako bych to nebyla já. Cožpak ty kila, ty budou za šest týdnů zase pryč. Ale je zvláštní být doma a nebýt to já. Já jako dřív. Je zvláštní být doma a tak nějak jinak dejchat…

Šest týdnů zpátky jsem tu seděla na podlaze, unavená už i brečet, balila jsem a v duchu mi běžely všechny ty věty, co jsem slýchala, když jsem všem kolem sebe oznámila, co jsem se právě rozhodla udělat.

“Šárko, přece nepojedeš někam do Asia sama, něco se ti stane!”
“Ježiš, a kde budeš spát?”
“Co budeš dělat tam sama?”
“To tady jen tak necháš byt? Dyť ti ho ti nájemci vykradou!”
“Jak můžeš dát výpověď a nevědět, co budeš dělat dál?”
“Víš ty, že máš hypotéku? Kdo to bude platit?”
“Bože, to bude stát hroznejch peněz!”
“Co tam budeš dělat?”
“Ty ses zbláznila?!”

A teď tady najednou stojím, usmívám se a poprvé v životě mám pocit, že jsem udělala něco správně. Že jsem udělala něco, co chci jen já. Najednou jsem začala rozlišovat lidi, co mají potřebu mi kecat do života, a vážit si těch několika málo duší, co netouží druhým vnucovat svý šablony na život.
“Já ti musím něco říct”, člověk je tak divně zvyklej žít v tom, co by měl, co musí, co se má.
“To jsem rád, žes to udělala. To bude fajn,” byla jedna z mála pozitivních reakcí, který jsem slyšela. Můj maják…
A teď vím, že to bylo správný. Nejlepší rozhodnutí v mým životě. Nejde vysvětlit, ani popsat, jaký to je cestovat sám. Jak to člověka změní, co ho to všechno o sobě naučí. Jen tak pár týdnů existovat, žít, a nic nemuset. Mít radost, smát se, bavit se. Nemít starosti, nepřemýšlet, co bude zítra. Neřešit, co si o mě myslí druzí a neptat se na ničí názor. Žít tady a teď. Prostě jen být. Sám se sebou…

Sečteno a podtrženo – za těch šest týdnů jsem s batohem na zádech:

– procestovala 4 země
– navštívila 21 měst a 10 různých ostrovů
– spala či nespala v 36 různých postelích
– 2 krát jsem strávila noc v letadle, 3x v autobusu a 2x jsem byla bezdomovec
– nocovala jsem jak v hostelu za 60 Kč na noc, v hotelu, v bambusovém bungalovu, tak u dobrých duší zdarma na gauči, a taky jsem se jednou ubytovala v 27. patře v centru Bangkoku  přes Tinder…
– cestovala jsem 7 různými dopravními prostředky
– absolvovala jsem 10 letů, 14 plaveb lodí, půjčila si 9 různých motorek
– jednou jsem na skůtru měla nehodu
– jednou jsem ztratila peněženku
– jedla jsem brouky
– líbala jsem holku
– slavila jsem vánoce v bazénu a novej rok ve čtyřicetisícovým davu
– povídala si s buddhistickým mnichem o životě
– kupovala v Thajsku marihuanu v supermarketu
– koupala jsem slony a drbala opice
– lezla jsem po skalách, plavala v moři, cestovala v horách, procházela se v džungli a mezi mangrovníky, pila víno na střechách mrakodrapů
– překonala jsem svůj strach z vody a potápěla se
– běhala jsem v Bangkoku a na Langkawi, dokud jsem neztratila boty
– v Malajsii jsem chytla blechy, v Kambodži průjem a v Thajsku dva stehy na levou nohu
– potkala jsem velkou spoustu úžasných lidí z celého světa a s většinu jsme přáteli dodnes
– nespočetněkrát jsem se zamilovala, do oceánu, do hvězd, do pálivého slunce, do černých očí, a hlavně…

… a hlavně do sebe samé a do života. Přišla jsem na to, že život je takový, jak ho vnímáme a jaký ho chceme mít. Život je tak krásný, jak jen si to přejeme a umíme představit. Život má nekonečné možnosti. Život a svět je jedno velké dobrodružství, které si ani neumíme představit.

Přišla jsem na to, že všechno je tak, jak to má být. Naučila jsem se, že Vesmír nám posílá situace, které nás mají zkoušet. Naučit. Někam posunout. Život se nás snaží vyburcovat. Abysme nestáli na místě. Dostáváme přesně ty lekce, které potřebujeme. A je jen na nás, jestli to zpracujeme, nebo se zasekneme…

“Šárko, ty si myslíš, že na tebe asi někdo někde čeká? Kde jako v dnešní době najdeš práci? Copak ti tak blbě platili? To víš, že jo, každej ti určitě dá dvakrát tolik, to čekej! Ty si snad myslíš, že já jsem v práci taky spokojenej? Nejsem. A taky nedávám výpověď. Ježišikriste, Šárko, co ty zase děláš… Víš ty jak je to těžký sehnat v dnešní době práci?!”, miliony otázníků od vlastního táty, které se mění ve vykřičníky…

Přišla jsem na to, že když ty všechny zkoušky a lekce v sobě zpracujeme a jsme ochotní nestát na místě, tak Vesmír je náš kamarád. Naučila jsem se, že nemusíme vždycky znát na všechny otázky nutně odpovědi. Jediné, co musíme, je věřit. Že všechno je tak, jak to má být, a všechno bude v pořádku. Že všechno má nějaký důvod a ne všechno musíme nutně v tu danou chvíli chápat.

Jen se nesmíš života bát… Protože když se nebojíš, Vesmír zařídí. Nějak. To je jedno jak. Třeba tak, že dostaneš práci, kterou jsi nikdy nehledal. A jako třešnička na dortu je nástupní den na narozeniny tvýho otce, takže mu ty vykřičníky můžeš zabalit do krepovýho papíru s krásnou stužkou…

Jen se nesmíš života bát 🙂

img_9435

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *