My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Schody naděje

Snímek obrazovky 2018-03-19 v 22.30.45
Je půl třetí ráno a naše pětičlenná skupinka se po nuzných třech hodinách spánku vydává pokořit Adamovu horu. Tady v horách ve střední Srí Lance je chladno, ale nám nevadí ani teplota, ani únava. Smějeme se všemu a všem, jako poslední dva dny u moře na východě ostrova v Mount Lavinia, kde jsme se seznámili. Když se mě naše jedenáctičlenná mezinárodní parta u večeře ptala, jaký mám další plány, a já zmínila Adamovu horu, čtyři se ke mně nakonec přidali. Nejdřív jsem z toho byla trochu ropačitá a chtěla se aspoň na výšlap odpojit a jít sama. Pořád jsem měla za to, že si potřebuju o některých věcech chvíli o samotě sama se sebou popřemýšlet, a tahle sebemrskačská tůra o sedmi kilometrech a pěti tisících dvě stě schodech na vrchol, se zdála jako ideální příležitost. Posvátné místo, na jehož vrcholku je v kameni údajně otisk Buddhovy nohy (ale hinduisti tvrdí, že Šivy, a křesťané s muslimy šlépěj zase přisuzují Adamovi), se mi zdál jako dobrá příležitost ke své vlastní vnitřní symbolické pouti. Už jen cesta do horské vesničky Nallathanniye mě ale nalomila a byla jsem ráda, že jedeme jako parta. Nekonečné záchvaty smíchu nás nepřestaly bavit ani po vysilujících devíti hodinách strávených ve třech autobusech z roku raz dva tři povětšinou nastojáka. Nic moc. Ale zároveň je to dost na to, abychom prošli všema rychlofázema lidské socializace. V namačkaném autobuse jsme se rozházeli víceméně pokaždé automaticky stejně. Švédka Johanna jako vlk samotář a tichá myška tam někde v davu byla. Švédka Izzy se neustále pošťuchovala s Britem Stuartem, a já  vždycky vyhledávala spíš australský přízvuk Luka, jehož příběhy a životní moudra, mě nepřestaly ani po hodinách bavit poslouchat. Tím spíš, že byl mladší než já.

“Koukej na ty dva,” pokyvuju hlavou o pár sedaček před nás na hašteřící se blonďatou dvojku.
“To je jen sranda,” kouká na ně.
“Ty to nevidíš?” směju se.

Je mi o pár let víc, Já už vidím gesta a emoce a nepotřebuju na ně lupu. Radost a chemii mezi děvma lidma jde málokdy přehlídnout. Baví mě je pozorovat a baví mě přemýšlet nad tím, jak rozdílní lidi na sebe občas natrefí, a jak rozdílnejm lidem může být spolu fajn. Srší z nich nadšení a jde vidět, že by tu, narozdíl od nás, v tom autobuse klidně zakořenili. Dva lidi zamotaní vesmírnou smyčkou, co si tady odžívají dluhy minulosti a vzájemně se posunou zase do jiné kapitoly života…
Je zajímavý si všímat našich odlišných osobností v praxi. Já jsem se laxností ostatních stala nejmenovaným vedoucím zájezdu, ačkoliv veškeré informace, které mám k dispozici jsou, že “jedeme vyšplhat na horu”. Na otázky kam jedem, kde přestupujem a kdy to odkud jede, odpovídám většinou “počkej, zeptám se Googlu,” nebo “počkej, zeptám se někoho místního”. Nikdo nevypadá nervózně, že nemáme žádnej plán, a mě tak trochu děsí představa zodpovědnosti, že někam nedojedem, nebo dojedem blbě, a bude to celý na mě. Ve finále je to můj vejlet, že jo. Zároveň zjišťování informací v zemích, kde vám málokdo rozumí, natož umí poradit, je sázka do loterie sama o sobě. A tak po devíti hodinách, když nás autobus už potmě vyklopí na konečné zastávce v chladné horské vesničce, mám toho akorát tak dost. Otázka “Kde budeme spát?” visí ve vzduchu, když se nemůžeme shodnout na lokalitě, ceně, ani místě. Jsem moc unavená a podrážděná na to dělat zase další rozhodnutí za všechny, a tak kluci převezmou iniciativu, zařídí pokoj za lepší cenu, než bych kdy dostala já, a horká sprcha nás všechny zase restartuje.

Šlapeme v naprosté tmě po kamenité cestě a s každým dalším kilometrem nás opouští jak energie, tak kamarádi. Izzy s Lukem drží tempo někde vepředu, já zbyla se Stuartem na pohodu uprostřed a Johanna zůstala někde vzadu a nevypadá, že by to její kuřácký plíce hodlaly absolvovat až nahoru. Nohy bolí už po prvním kilometru do schodů. A když říkám schod, tak tím nemyslím ty dvaceticentimetrové standartní schodečky. Tady je schod, jak to zrovna v terénu vyšlo, na některý z nich bych potřebovala ještě mezischod, protože moje vejška neumožňuje je vyšlápnout v pohodlným úhlu. A o to víc to bolí… Někde v půlce vždy upovídanýmu Stuartovi dojdou slova, a já zjišťuju, že čím víc unavená a bezradná jsem, tím víc naopak mluvím já. O všem. O životě, o tom, jak to bolí, o tom, proč “tu doprdele nejsou žádný cedule, kolik ještě do vrcholu zbývá, aby mě to uklidnilo”, a tak obecně se tu zoufalost snažím zamluvit.

“Hele, co ty pijavice, zjišťovala jsi to?” ptá se unaveně Stuart.
“Já mám teď úplně jinej problém, než pijavice.”

Unaveně zvedám jednu nohu monotónně za druhou a čím výš stoupáme, tím víc mě dráždí pohled na všechny starý lidi, kteří posedávají na každém rohu, aby si odpočinuli, a na brečící kojence vztekající se v náručí vyčerpaných rodičů. Někteří schází dolů, jiní šplhají stále ještě nahoru. Vůbec nechápu, proč to dělají. Semtam potkáme i někoho, koho snášejí na nosítkách. Proč? Proč se sem drápou, když i mě to dává zabrat, a to jsem mladej člověk, co denně sportuje. Mají to zapotřebí? To přeci nemůžou vyjít ani za týden… S přibývající nadmořskou výškou ubývá prostoru a schody se zužují do zábradlím ohraničeného malého prostoru ve dvou směrech. Znamená to ovšem, že místy musíme zůstat stát a čekat, až se někdo před námi rozpohybuje a dovolí tak zbytku řady šlapat dál.

“Sakra proč sem lezou, když to nemůžou vyjít? Můžeš mi to vysvětlit?” obracím se na Stuarta, když zas znovu nervózně těkám očima po zátarase na stezce.
“Naděje, Šárko. Občas je to to poslední, co ty lidi ještě maj.”

Nezbývá mi, než s ním mlčky souhlasit a přemýšlet teď nad nadějí. Mou i jejich. Já nad tou svou přemýšlím v protisměru a nechávám Stuarta někde zaseknutého daleko za sebou. Nemůžu zastavit, prostě nemůžu. Jednak už dýl nevydržím se sem škrábat, protože pokaždé, když se na strmých schodech zastavím,  točí se mi hlava. Na ploše, kam se mi sotva vejde chodidlo, moc stability najít nejde. A druhak mám pocit, že už se znovu nerozejdu. Mám ukrutnou touhu se na to vykašlat a nikam už nepokračovat. Jestli teď zastavím, tak už se nerozejdu. Je mi zima, ale jsem celá mokrá, jak ze mě lije. Cítím potůčky potu na celém těle, jak se vsákávají do několika vrstev oblečení a studí mě. Svaly mi tuhnou únavou a chladem, a já už chci to mít za sebu, už chci být nahoře, ať to klidně bolí, ale chci to mít už co nejrychlejc za sebou…

Procházím se unaveně pořád potmě po vrcholku hory, necítíc nohy. Zazvoním na zvon, tak jako každý poutník, a všechen vztek a frustrace ze mě po chvíli spadne. Zůstane jen zima a únava. Později se zase všichni potkáváme. Každý jsme dorazil ve svém tempu, ale jsme rádi, že jsme to zvládli nakonec všichni. Společně se zahříváme a čekáme na východ slunce. S náma tam ale čekají další desítky lidí, což je na tak malý prostor poměrně dost. Jakmile se začnou mraky na horizontu protrhávat, k zábradlí se namačkají lidi a člověk si hned připadá, jako by přijeli Rolling Stones. Je téměř nemožný cokoliv vyfotit přes vysoký zábradlí a všechen ten dav. Nejdřív jsem naštvaná, že je to nanic, ale pak se proderou do tmy první sluneční paprsky. Přede mnou se v dálce maluje taková nádhera, že se přestávám starat o nějaký fotky. Tenhle zážitek bude muset zůstat uloženej někde v mých vzpomínkách. A tak stojím a pozoruju, jak se obloha přede mnou mění. Protože plot vadí jen objektivu foťáku, ne lidskejm očím. Za mnou se postupně vystřídají tři skupinky Čechů. Všichni si stěžují, nadávají, jak je to “úplně na hovno” a že se tam “samozřejmě musí nasrat místní jako první, když to tady maj furt” a “kdybych to věděla, tak se na to vykašlu.” Zajímavý je, že za nima stojí i další davy oněch místních, a ačkoliv bych jim nerozumněla, tak ale jsou potichu, na nic si nestěžují, rukama nelomí a jen mlčky prostě pozorují oblohu. Berou to takový, jaký to je, a já s nima. Co se budu rozčilovat. A tak tam stojím a kochám se, ale ať se snažím sebevíc, ta negativní energie mi trochu narušuje klid. Hrají bubny a mnich do probouzejícího se rána zpívá modlitby, a nějaká koza za mnou neustále pindá. Dozvídám se, že je vlastně celá Srí Lanka “úplně blbá”. Já si myslím, že úplně blbá je ona, a tak zaklepu někomu přede mnou na rameno a s prosbou, ať pošle můj telefon dopředu, jestli mi to někdo vyfotí.

“Vážně? Nejdražší iPhone v historii lidstva?” Luke ještě předtím, než zmizí v davu, stihne nad mým odvážným kouskem povytáhnout obočí.
“Zkusíme věřit lidstvu.”
“Nebojíš se, že o něj přijdeš?”
“Já už občas přišla v životě o horší věci.”
“Jaký?”
“Důstojnost třeba.”

Vydržela bych tu teď třeba celej den. Jen tak koukat na tu prchavou krásu, která se mění každou chvíli před očima. S každým novým paprskem, každým mrakem a každým stínem. Na všechny ty barvy, odstíny světa a pestrost přírody. A protože mám před sebou celou devítihodinovou cestu autobusem zpět do Colomba, tak se pomalu vydám na sestup. Teda spíš sešup. Padá na mě únava, svaly jsou zatuhlý a bolavý a chci to mít co nejdřív za sebou… Sbíhám schody zase v protisměru a zároveň mě nepřestává fascinovat krajina kolem mě. Teprve teď při cestě zpět vidím, co všechno skrývala tma kolem nás, když jsme sem šplhali. Unaveně se usmívám sama pro sebe a je mi vlastně dobře. Před sebou už mám jen pár posledních dní na Srí Lance. Nemůžu uvěřit, že je to za mnou. V hlavě mi běží zážitky posledních týdnů, všechny ty úžasný momenty, nezapomenutelný setkání a znamení, který dávají smysl jen mně. Kdo by to byl věřil, že na tu horu fakt vylezu. Rozpouštím se v ranních slunečných paprscích, kochám se panoramaty čajových plantáží a vodopádů a říkám si, jak je to vlastně fajn, když se člověk občas nemusí na nějakou horu škrábat sám…

„To, že jsem nasytil hladového, odpustil urážku a začal milovat svého nepřítele, to jsou velké ctnosti. Ale co kdybych zjistil, že nejnuznější ze všech žebráků i nejdražší ze všech utrhačů dlí v mém nitru a že jsem to já, kdo je tak potřebný almužen vlastní laskavosti a že já jsem tím nepřítelem, kterého je nutno milovat… Co potom?“
CARL GUSTAV JUNG

Odložím na stůl ubrousek a chystám se po večeři k odchodu, když v tom se v restauraci zhasne. Po pár vteřinách vchází do místnosti pár číšníků se zapálenými svíčkami a zpívají Happy birthday. To je hezké, někdo má narozeniny, pomyslím si, a usměju se. Když s talířem zamíří k mýmu stolu. Ježíši, vždyť já mám přece narozeniny… “Happy birthday, dear Šárka, happy birthday to you!”, místností se rozlehne potlesk a rozsvítí se. Zrudnu rozpaky a koukám na dva dortíky a hořící svíčky přede mnou. Prý se má něco přát, a tak zavřu oči a jednu sfouknu.

“Máš narozeniny?” ozve se od protějšího stolu.
“Už to tak bude,” zvednu hlavu a kouknu se na usměvavýho sympaťáka, jehož jsem si všimla už odpoledne u bazénu.
“Tak všechno nejlepší.”
“Děkuju,” usměju se zpátky. “Mám dva, dáš si jeden? Můžeš si ještě něco přát,” podávám mu talíř.
“Dortík vždycky! Jsi tu sama?”
“Jsem… Ty?”
“Jo. Pracovní cesta. Co ty?”
“Narozeniny. Nechceš si přisednout?”
“Rád. Já jsem Lewis.”

27657107_10215724386169737_5717868158539268507_n

Jsem ráda, že je to děvče. A doufám, že z ní vyroste hloupá nána – protože to je v tomhle světě pro holku to nejlepší, být hezká hloupá nána.
F. S. FITZGERALD (Velký Gatsby)

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *