My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Ostrov zbloudilých duší

Sto lidí, sto chutí. Co vyhovuje jednomu, není pro duhého. Jsou tací, co hledají klid a mír, jiní zase ruch a akčnost. Někteří se odmítají pohnout i o milimetr, a další mají pocit, že umřou na zapuštění kořenů v momentu, kdy se zastaví jen na vteřinu. Já si myslím, že většina z nás jsme všechny tyhle osobnosti zavřené v jednom těle dohromady. Přejdou týdny, měsíce, nebo i dlouhé roky, kdy tam vedle sebe v klidu koexistují, a pak se najednou něco uděje a začnou se dohadovat. V životě procházíme fázemi, které nemůžeme pochopit ani my sami, natož naši blízcí. Často si tak okolí myslí, že jsme se zbláznili. A upřímně, nejednou to napadne i nás samotné. Vysvětlit co cítíme, jak se měníme, nebo proč máme nutkání dělat nelogická rozhodnutí, je nad naše síly. Jak bychom taky mohli ospravedlnit něco, čemu často ani sami nerozumíme. Chybí nám argumenty. Máme jen neutuchající pocit, který nám nedá spát. Žene nás do neznáma a nutí život neočekávaně měnit směr. Děsivý je fakt, že nechápeme vlastní srdce, jejich neustálý hlad po čemkoliv, co to vlastně chtějí, jak ony vlny přicházejí a odcházejí.   

A tak se událo, že jsem už nemohla Bali dál vystát. Ostrov, který půlka lidí oslavuje jako ráj na Zemi, a druhá ho za všechnu špínu, odpadky a okrádání nemůže vystát. Většina turistů přijede na týden, dva, v lepším případě tam vegetují přes zimu. Člověk, co odletí na konci listopadu ze sychravé Prahy, dostane prví orgasmus už při cestě z letiště, kde silnici lemují desítky tisíc hinduistických chrámů rozesetých po celém ostrově. Druhý následuje, když zjistí, že je tu spousta dobrého a dostupného jídla, nedejbože když najde veganské menu na každém rohu. A dovrší to nikdy nevyčerpatelná studnice krátkodobých lásek v mobilní aplikaci, které pod heslem YOLO v noci odhazují kousky oblečení, vlastní zábrany i stud. Jenže výlet a život jsou podobně odlišné stavy jako den a noc. Nikdy nekončící dovolená začne nudit, lidi chtějící tipy na výlety otravovat, a i slunce kolikrát pálí prostě moc. Najednou už to není země svobody a nekonečné pohody, ale spíš než tropický ráj připomíná ostrov zbloudilých duší. Ti dlouhodobě setrvávající buď neví, co se životem, nebo život neví, co s nimi. Bali je místo s nejvyšší koncentrací mentálně unavených bytostí, jejichž Instagram připomíná reklamu na dokonalý svět. Jak by vás taky mohlo napadnou cokoliv jiného – moře, slunce, sůl ve vlasech, život těžko může být lepší. Selfíčka od bazénu střídají zátiší s palmami, jógové pózy při západu slunce, a pestrobarevná jídla bez lepku, laktózy, a cukru doprovází sáhodlouhé eseje filozofující o tom, jak se opáleným jedincům s nemizícím úsměvem změnil život jednosměrnou letenkou přes půl zeměkoule. Na ulicích se to hemží celebritami sociálních sítí, a vy nejednou máte pocit, že jste divní a méněcenní, protože vás žádné stovky tisíc duchů falešných účtů nesledují. Na Bali máte možnost potkat samé inspirativní lidi – od samozvaných podnikatelů, přes obchodníky s krypto měnami, po kouče a mentory všeho druhu, a nesmím taky zapomenout na modelky a influencery. Vpodstatě je to jedna velká vysypaná popelnice odpadků rádoby kopií Tonyho Robbinse, co sami nemají život pod kontrolou, unavených lidí často bojujících s depresemi a poruchami příjmu potravy, osob, jimž posílají peníze každý měsíc rodiče, a taky nesmím zapomenout na slečny, co šlapou na úrovni. Když zůstanete moc dlouho, chce se vám zvracet pokaždé, když dostanete zprávu, jestli nechcete „networkovat“ u kokosu. Dokonce vás přestanou fascinovat všichni krásní svlečení lidé, kteří se válí ve vaší posteli, protože po pár hodinách na prostěradle nic víc než jejich parfém nezůstane. Po dvou letech v umělém kýči, kde vedete neustále ty stejné konverazce s novými lidmi, toho jeden začne mít prostě dost. Venku se mísí řev vytuněných motorek bez výfuku, a exotických ptáků, a slunce pálí tak strašně moc, až vás to štve. To pak jsem nejednou zatáhla všechny závěsy, zapnula klimatizaci na maximum, a prospala celej den se studeným nosem pod peřinou. Co na tom záleží, na Bali utíká čas stejně jinak. Jaký je den člověk pozná jen podle toho, který beach klub zrovna vydává v dáli nejvíc kraválu, nebo když se hrne dav na nedělní jógu v deset ráno zadarmo. Ale hlavně nikomu nic neříkat. Pro Instagram se blbá nálada nehodí. Na deprese giveaway asi nikdo ještě nedělal, a sponzoři přece nebudou dávat někomu tričko zadarmo za pochmurný kecy bez prodejních výsledků. To se tady na Bali nedělá. Na Bali nikdo není nešťastnej. Vždyť tu přeci všichni žijeme ten sen…

Žijeme v době takřka neomezených možností. Technologie i civilizace nám dává tolik příležitostí svobodné volby, že se lidstvo pomalu ale jistě přepíná ze stavu nouze do moderní paralýzy rozhodování. Nevíme, co chceme, ale chceme to všechno, a rozhodně to chceme hned. Včerejší výšiny už jsou dnešní základy, naše nároky se zvyšují s každou nově dosaženu metou. Jsme hladoví po zážitcích, prožitcích, jsme generace, pro kterou nic není problém a každý sen je jen otázkou času a vlastní píle. My miléniálové už jsme se narodili pod šťastnou hvězdou doby postkomunistické, jež nám otevírá všechny dveře jako lítačka v metru. Jsme tak krásně ztracení, uvnitř trochu mrtví, ale přitom se cítíme strašně naživu. Prožíváme nekonečné vzestupy a pády, míříme vysoko převysoko, moderní Ikarové, jimž slunce nejednou rozpustilo voskem slepená pírka. Ale hrát si s ohněm je špatné jen pro ty, co se spálí. Pro nás ostatní je to obrovská rozkoš… 

︵‿︵‿୨♡୧‿︵‿︵

   

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *