My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Nadechni se pod hladinou

Povolí stisk a nechá mou ruku se volně vznášet mezi bublinkama vzduchu. Nádech, výdech. Pěkně pomalu. Srdce mi buší. V uších cítím tlak, čím víc se potápím ke dnu. Soustředím se na koordinaci pohybů a snažím se zůstat v klidu. Zvednu oči nahoru a hladina se zdá být tak strašně vysoko…


“Tak sis to rozmyslela”, usmívá se Stephen.
“Myslíš, že je to blbej nápad, když se bojím otevřené vody?”, koktám a začíná mi bejt blbě, když se dívám na kyslíkový bomby stojící opodál.
“Pojedeme ve třech, to je Dada”, představuje mi blonďatýho Němce zhruba v mým věku.
“Je možný se utopit?”, těkám očima z jednoho na druhýho.
“Všechno je možný. Dáš si zmrzlinu? Mám domácí”, Stephen mi s úsměvem podává kornout a já se sevřeným žaludkem a ztuhlým úsměvem nervózně přešlapuju.
“A už se někdo utopil s tebou?”, lížu roztíkající se sladkou hmotu.
“Ne. Tady si sedni a koukej na instruktáž. Až to skončí, oblíkneme se a ukážu ti to na mělčině. Dada už se potápěl, takže až se budeš na to cítit, půjdem rovnou na loď.”

FullSizeRender 63


Sedím na útesu a pozoruju západ slunce. V uších mám sluchátka, pode mnou se na pláži shormažďují hloučky lidí kochající se krásnýma barvama večerní záře. Zlatavý kotouč padá ztěžkle dolů na klidnou hladinu moře. Dvojice sedí v objetí, jiní si hrají se stativem, aby zachytili ten kýčovitý moment. Ve vzduchu se vznáší melancholie a vítr lehce voní po soli. V uších mi zní příjemná hudba a já si utírám slzy, který se mi koulí po tváři jedna za druhou…

FullSizeRender 3


“Co to je?”, vyděšeně se dívám na Stephena.
“To je závaží, uvážu ti to kolem pasu. Potřebuješ to, aby ses líp potopila. Zvedni ruce.”
“A jak vyplavu?”, snažím se v hlavě dát dohromady svou aktuální váhu dohromady s dvacetikilovou kyslíkovou bombou na zádech…
“Nafoukneš se, neboj. Pojď”, ukazuje a vykračuje nervózně někam tam, kde mezitím pod hladinou na mělčině zmizel Dada.
S námahou plácám ploutvema na břehu a čím větší mám pocit, že se pod tíhou zhroutím a utopím se v půlmetrové hloubce, tím větší se mě zmocňuje panika. Umřu trapnou smrtí…


Unaveně se rozhlížím po stísněném bungalovu a přemýšlím, jestli moje chvilkový pominutí smyslů mají klinickej název. Odjakživa se štítím veškeré lezucí havěti a jediný, z čeho mě občas přepadá nával horka není špína nebo průjem, ale fakt, že se střetnu s pavoukem velkým jako dlaň. Přeci jenom, jsem v jihovýchodní Asii… A tak tu v pološeru stojím jako kráva v malinkým bungalovu kousek od pláže a rozhlížím se kolem sebe, snažíc se vzpomenout si, proč mě napadlo, že by bambusovej minidomek byl dobej nápad. Když pominu fakt, že mě může škvírama kdokoliv bez problému šmírovat, byla to docela romantická představa. Ve dne. Za světla se to zdálo jako skvělej zážitek. Potmě bych si naliskala. Záchod za přepážkou se zalívá z vědra a růžová moskytiéra zakrývající matraci na zemi je jediná věc, poskytující mi útěchu, že mě něco nesežere ve spánku zaživa.

F906834E-E08B-4826-9E0C-D19374828777


“Stephene, nevadilo by, kdybych zůstala na lodi? Já na vás počkám, vůbec mi to nebude vadit, fakt… Já do té hloubky nechci…”, mám slzy v očích a držím se okraje vratkého motorového člunu, který nadskakuje na vlnách.
“Neboj, budu tam s tebou, nic se nestane”, uklidňuje mě a poplácává po rameni.
Zmocňuje se mě panika a úzkost, jakou jsem zažila asi naposledy u maturity. Tenkrát v devatenácti jsem si myslela, že to je nejhorší věc, co může člověka v životě potkat. Ten stres se naučit čtyřikrát po dvaceti otázkách!
Chce se mi brečet, když vidím Stephena a Dadu plavat v modré vodě jako dvě bójky, oči upírající na mě, až skočím ze člunu za nimi…

FullSizeRender 15


Sedím uprostřed džungle na malým ostrůvku v jihovýchodní Asii, všude kolem hraje pomalá hudba a posedávají v pološeru lidé. Tak trochu jsem čekala všechno, jen ne tuhle poklidnou atmosféru, když jsem hledala, kdeže ta “Jungle party” se koná. Nevtíravá příjemná melodie pluje dusným horkem, já sedím na schodech pod barem a koukám do prostoru na hloučky lidí. Někteří popíjí, smějí se, jiní jen tak pozorují svět a odpočívají. V lepkavém vzduchu se povalují obláčky marihuany a já očima hledám nějakou povědomou tvář a usrkávám pivo s limonádou.


Dodám si odvahu a s pohledem vyděšené zvěře se ponořím pod hladinu. Automaticky začnu zadržovat dech, než se zhluboka nadechnu. Připadám si jako slon v porcelánu, neohrabaně sebou plácám, dýchám jako o život a chvílí mi trvá, než se uklidním a zkoordinuju pohyby tak, abych se vůbec pohla z místa. Bože, proč tohle dělám… Každou chvíli se dívám na Stephena vedle sebe, který se mě znakovou řečí neustále ptá, jestli je vše v pořádku. Zvedám palec, nadechnu se a zaberu do ploutví. Je to zvláštní pocit být potichu a nemoct nic říct. Dívat se na ostatní a ukazovat si pocity na rukou. Komunikovat očima. Předávat si myšlenky telepaticky. Oceán tiše šumí a pokaždé, když mi začne praskat v uších, si stisknu nos a fouknu, aby tlak povolil.  V té neznámé situaci je to strašná spousta věcí, na které musím myslet. Tluče mi srdce a snažím se nepanikařit a hlavně dýchat pokaždé, když zadržím dech.


“Proč nezůstaneš u mě? Mám taky bungalov na pláži…”, dívá se na mě profesor, když si ťukáme lahvema.
“Já vím”, a očima hledám Burčin, která našla svýho blonďatýho seveřana a v ten moment pro ni přestal existovat svět.
Hraje živá kapela, vypalovačky starší než jsem já sama, a my všichni v té lepkavé horké noci tancujeme v reflektorech a zpíváme s ní. Přiťukáváme si lahvema a po chvíli mi ji profesor vezme, postaví ji opodál a natáhne ke mě ruce, aby mohl vzít moje do dlaní. Vyšvihne se mnou otočku a oba se zastavíme a z plna hrdla zpíváme refrén Queenů. Nohy mi těžknou a v dusnu se špatně dýchá. Profesor mě ohne do záklonu a zastaví se. Lidi se na nás dívají. On se dívá na mě. Já zhluboka dýchám a směju se.
“Když ti dám teď pusu, nezmizíš zítra?”, gravitace mě táhne k zemi a já se snažím narovnat.
“Kam bych mizela?”, vyhoupnu se unaveně zpět na nohy.
“Skočíš na loď a odjedeš pryč.”
“To asi my všichni jednou, ne?”, unaveně se usmívám.
“No, ale ne zítra v devět”, dívá se upřeně na mě a když se pokusí přiblížit, natáhnu se pro láhev a odporoučím se na záchod. Chvíli pak z dálky pozoruju ten noční rej, loknu si ještě naposledy a vydám se zadním vchodem zpátky do svýho bambusovýho bungalovu.


Dada ukazuje prstem pod sebe na tmavě modré korály a já na ně fascinovaně koukám. čas od času máchnu ploutvema, abych se pohla kupředu, když kolem mě ledabyle plavou petsrobarevné rybky. Chytí mě za ruku a plave se mnou ke dnu, kde sebere velkou prázdnou mušli. Cítím, jak mi tluče srdce. Je to divnej pocit, nemoct nic říct. Hučí mi v uších a tak plavu ode dna zpátky výš a snažím se vyfouknout bublinu zpod masky. Dada se kouká na budík, otáčí se k nám a ukazuje rukou na krk, že mu dochází kyslík. Konec dobrodružství.


Sedím na útesu, slunce už schované za obzorem, utírám si unaveně slzy a je mi najednou  i v tropech chladno. Lidi se postupně zvedají a odchází a já přemýšlím, jak absurdní je někdy svět a jak moc se může ze dne na den změnit jeden život. V hlavě se mi míhají obrazy za posledních několik měsíců.
Oblíkám si černý šaty, brečím, budím se unavená, pořád někam spěchám, pořád mi drčí telefon, zase brečím, nechci s nikým mluvit, chci se vystřelit na Měsíc, směju se jen tak napůl, jsem unavená, děsně unavená, a lidem nechávám na bílým tričku černý fleky od roztíkající se řasenky…
A teď tady sedím na druhým konci světa, jako bych se teleportovala do jinýho života. Zvláštního. Připadá mi na míle vzdálenej, ten můj starej život. Děsí mě ten nenalinkovanej, ten co mě čeká. A tak tady koukám na ten kýč a říkám si, jestli se vlastně někdy můžu vrátit do toho “normálního” světa. Absurdního. Co tě přejede jak náklaďák. Kde je člověk v davu, a zároveň tak strašně na všechno sám. Tam, kde lidi brečí a umírají a den se počítá na hodiny, láska plánuje do diáře, radost se kupuje a štěstí je abstraktní pojem. Tak trochu nevím, jestli jsem se zbláznila a všechno se mi to teď jen zdá. Ty barevný rybky, hodiny smíchu a minilásky na každým rohu. Nebo možná ten život předtím se mi zdál? Jen noční můra?


Druhý den v devět, ještě než se ostrov probudí, sedím s batohem na zádech na té lodi pryč.

311F3E70-3A52-4B06-8F5C-1E7534AD698B

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *