My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Kolik strachů překonáš, tolikrát jsi člověkem

“Uh!”, škubnu sebou šokem a ve vteřině jsem vzhůru, snažíc se zorientovat, co se děje. Srdce mi tluče, jako bych se ho pokoušela vytlačit močovodem ven. Kriste, co to je? V potemnělým pokoji řve muezín. Muezín? Leknutím se posadím na tvrdé posteli a hned toho zalituju, protože se mi zamotá hlava tak, že se mi udělá až špatně. Snažím se zorientovat v pološeru a odporně lepkavým dusnu. Kocovina a tři hodiny spánku mi zrovna dvakrát nepomáhají nabýt bdělosti. Muezín? Jsem v Thajsku, ne? Vstanu a jdu po zvuku, než mi dojde, že to budou moji muslimští spolunocležníci. Co to… sakra… co to je? Nahnu se nad jednoho k němu do postele a lokalizuju epicentrum hluku. Mobil.
“Puso vstávej, asi se musíš modlit”, lehce s ním zatřesu, dokud se neprobudí a tu sirénu nevypne.

6F9F1C75-9EB8-434E-B82E-EE777DAECA70

Únava neúnava, do postele se už nevracím. Finančně úspornej pokoj bez klimatizace o kapacitě šesti lidí, není na zdejší podnebí zrovna výhra v loterii. Jdu na záchod a do sprchy ze sebe smýt noční pot a přemýšlím, co dál. Připadám si vycucaná jak prázdná plechovka od Red Bullu. Snažím se přemýšlet, jestli jsem v noci dělala něco, za co bych se měla nějak extra stydět. Myslím, že dobrý. Navíc co se stane v Thajsku, zůstane v Thajsku. Čumím jak vyoraná myš a na lidi po ránu s kocovinou mám pramalou toleranci. Potřebuju endorfiny. Značka nutně. Chvíli hledám tenisky s tím, že si zaběhám okolo ostrova, ale zaboha je nemůžu nikde najít. To snad… Sakra kde jsou? Kdy jsem je měla naposledy? Přijet jsem v nich nepřijela, protože z lodě jsem u ostrova vyskakovala přímo do moře, tak to těžko. Naposledy jsem je měla… Běhat jsem byla na Langkawi. V Malajsii. A nechala jsem je… Vyschnout před hostelem. Kurva… Přesně vidím, jak tam ty boty pořád leží ve změti tisícero dalších párů a předpokládám, že tam dalších sto let ležet budou, protože nikdo nepozná, jestli si je někdo zouvá, nebo ne. Moje nový najky a jediný tenisky, který s sebou mám, si leží na úplně jiným ostrově, než já. Kurva.
Zhluboka se nadechnu, podrbu si svoje kousance od blech, vydechnu a rozhodnu se hodit to za hlavu. V tenhle moment už jsem ve fázi, kdy vím, že věci se holt prostě ztrácí, kradou, mizí a vypařují. Věci jsou věci a jsou nahraditelný. Mrzí to, naštve to, ale neumírá se na to. Aspoň jsem ještě neslyšela o nikom, kdo by na pár ztracenejch věcí kdy umřel. Můj otec sice vypadá, že dostane infarkt kdykoli se přiznám, že nemůžu najít propisku, ale je načase se téhle zděděné fóbie zbavit. Není to neúcta k penězům, jak by můj stvořitel dodal, je to prostě jen úcta ke svýmu duševnímu zdraví.
A tak si nazuju žabky a místo běhání se jdu kolem ostrova projít. Pořád jsem ještě trochu kyselá a zbytkovej alkohol té náladě moc nepomáhá. Otevřu mobil a koukám, jaká teplota je v Praze. Sněží. Krása. To bude za dva týdny přistání v žabkách jak ze žurnálu. A ke všemu me svědí celej člověk. Kurva. No nic. V mrazu snad blechy zdechnou…

F047F252-5024-4304-9299-7E3D1C9E82DD
Ťapu v horkým ránu, šplouchám se ve vodě a snažím se všechno hodit za hlavu. Je mi skvěle. Sice se mi motá hlava, ale to slunce, ta nádherná průzračná voda… Svlíknu se do plavek a skočím do vody. Chvíli plavu a přemýšlím, jak dlouhou cestu už za sebou mám. Občas nevěřím, že tohle je teď můj život. Že tamto byl můj život. A taky mě děsí život budoucí. Ale tím se teď nestresuju, v tomhle prostředí se zdá být tak strašně nereálně daleko, i když každý den blíž a blíž. Vezmu žabky do ruky a jdu po pláži směrem k hostelu. V hlavě mi běží zážitky posledních dní. Jako film. Všechny překážky, který jsem překonala. Všechny komplikace, který mě nezabily. Všechny strachy, který jsem porazila. Strach. Odpornej paralyzující strach. Slibuju sama sobě, že ho budu porážet vždycky a všude a bojovat statečně. Pokusím se o to. Povedlo se mi to několikrát doteď a ten osvobozující pocit za to prostě stojí! Není lepší výhry než sama nad sebou. Nad svým strachem. A tak jdu a rozstřikuju mořskou vodu a usmívám se jak blbeček a v návalu sebemotivace a možná taky debility, si tady a teď slibuju a přísahám, že odteď budu dělat záměrně všechno to, čeho se bojím. Naschvál. Každej strach zlomím. Hajzla jednoho. Ha! To by bylo, abych nezvládla všechno na světě. Copak jsem nějaká padavka? Když v tom zvednu hlavu a můj pohled upoutá cedule na domku na pláži. Škola potápění. Zastavím se a hledím na to. Na vteřinu mi vynechá srdce. Vesmíre, ty mě zkoušíš? Nemohl jsi mi dát aspoň hodinu to předsevzetí nechat uležet? S každým strachem bojovat, říkáš… Dělat všechno to, čeho se nejvíc bojím… Vody se bojím. Otevřená voda mě děsí. Každá moje cesta na lodi je kombinací panickýho strachu, řevu a občas i pláče. Mořskou nemoc se mi zatím daří držet pod kontrolou jen s vypětím všech sil a hlubokým dýcháním na čerstvým vzduchu. Přece se nebudu potápět, to je blbost… Navíc to stojí strašnejch peněz… Do háje! Vejdu dovnitř.

FullSizeRender-1
“Dobrý den… Já se chtěla zeptat na potápění, nevím, jestli se můžu vlastně potápět, když jsem to nikdy nezkoušela předtím… Kdy jsou volný termíny ještě a kolik to stojí…”, pípám nejistě.
“Vyjíždíme za dvacet minut”, odpovídá mi Stephen, majitel.
“Jo, tak já si to rozmyslím”, děkuju a odcházím svižným krokem pryč.
Bože já jsem trubka, to snad není možný, co já vymejšlím… Jdu si pro snídani a kroutím hlavou nad tím, co mě to napadlo. Sednu si na schod, cucám ledový kafe a jím sladkou rýži s mangem. Mlčky přemýšlím. Kouknu na hodiny. Mám ještě osum minut. Je to drahý. Je to zbytečný. Je to nebezpečný. Dyť o tom nic nevím… Pokaždý, když se neumím rozhodnout, nebo si něvím s něčím rady, přemůže mě paralýza a nejsem schopná se rozhodnout tak, ani onak. Přemýšlím donekonečna a analyzuju, tak strašně nechci udělat nikdy žádnou chybu, že ve finále neudělám nikdy nic. A dost. Tohle musí skončit. Tyhle nekončící mozkový pochody, to nedělání chyb. Silnice jsou plný rozpláclejch veverek, který se nemohly rozhodnout. Nebudu veverka. Seru na strach. Když to neudělám teď, neudělám to už nikdy. Navíc Koh Lipe je jedna z patnácti nejkrásnějších destinací na světě, kde se potápět. To bych byla blbá na druhou, kdyby to nemělo být zrovna tady. A tak doufám, že tu dožvejkánou rýži strachy nevybleju, popadnu láhev s vodou a sprintuju zpátky k pláži, srdce až gaťkách…

A7F1E3B8-644C-4472-8BBA-29BACB7BF4E7

Tagged , , ,

4 thoughts on “Kolik strachů překonáš, tolikrát jsi člověkem

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *