My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jedna jediná rada

Člověk je nedvděčnej tvor, co se všeho jednou přejí a i ráj ho začne nudit.Žádný starosti, slunce, teplo, azurové moře, výborné jídlo a nikdy nekončící párty. Kdo by si kdy pomyslel, že se uprostřed ráje začnu těšit domů? Ty moje dvě chlupatý potvory už mi touhle dobou strašně chybí a já se vrhám na každou kočku, co přede mnou s panikou neuteče. Taky jsem v sobě objevila novou potřebu, kterou jsem si doteď neuvědomovala. Že potřebuju mít v životě nějakej smysl. Jen tak si existovat a užívat si života a všeho dostupnýho (i nedostupnýho), je fajn, ale nějak mě to dlouhodobě nenaplňuje. Začínám mít divný nutkání něco dělat. Něco smysluplnýho. Vytvářet hodnoty. Být užitečná. Potřebuju zase nějakou změnu. Cestování je skvělý a návykový. Ale cestování taky není vždycky jen duha posetá krystalama od Swarowskýho. A tak se jaksi podivně masochisticky snad i těším do nové práce, ačkoliv se zároveň strašně bojím. Za poslední týdny jsem se naučila vrhat se po hlavě právě do těch věcí, kterých se bojím. Nic totiž neosvobozuje a nespokojuje tolik, jako ten pocit, když překonáte strach.

A taky se těším na Kanaďana. Do Kanady už tak moc ne… Zimu nesnáším a zatím jsem ještě nevymyslela, jak se na ten teplotní šok připravit… Bože, já se dokonce těším i na tu dietu doma a až se zase scvrknu do své původní podoby…

FullSizeRender 17


Sedím v letadle a definitivně opouštím jih Thajska. Na mé cestě mě čeká poslední zastávka , a to na severu v Chiang Mai. Koukám nepřítomně před sebe a z myšlenek mě vytrhne slečna sedící vedle mě. Má zavřené oči, zhluboka dýchá, křečovitě svírá polštářek a při každém záškubu letadla sebou strachy trhne. Napadá mě, jak je to zvláštní, že se každej bojíme něčeho jinýho. Co jednoho děsí k smrti, druhej zbožňuje. Já si turbulence vyloženě užívám a houpání mě ukolíbá jako mimino do patnácti minut od vzletu. Sleduju tu slečnu zhluboka dýchající a říkám si, jak zvláštní je, že se jeden bojí toho, co druhej má rád. Jak absurdní je ten svět, co žijeme ve své vlastní hlavě. Ta realita, co si sami tvoříme. Ty strachy, co si žijeme…


„Musíš jet za slonama! Přísáhám, že to byl nejlepší zážitek naší cesty!“, čtu si svou elektronickou vlaštovku z Kanady a v duchu si říkám, že jediný, co už v tehle moment jen chci, je být konečně s ním. Po cestě do hostelu se s Googlem radím, jak se to dá provést.
„Já to ale nestíhám, ještě jsem se ani neubytovala a vyjíždí se prej za patnáct minut. Když to nestihnu dnes, zítra to nedám, protože chci jet do Chiang Rai na celej den a pak už letím domů“, dokonce jsem chvíli i přemýšlela o tom, že bych cestování po jihovýchodní Asii zkrátila a jela místo toho na týden za Damienem do Kanady. Po deseti minutách jsem tu myšlenku pustila. Padesátistupňovej teplotní rozdíl se zdál jako dobrej argument vzhledem k tomu,  že jsem s sebou neměla jediný teplý oblečení. Hned za počasím následoval pádnej důvod číslo dva. Že tentokrát poprvé vživotě neupřednostním nikoho před sebou. Teď a tady těch šest týdnů musí být jen mých. Potřebuju být sobec. Poprvé vživotě potřebuju být sobec a dělat všechno, co dělat chci, co mi dělá radost, co mi dělá dobře, co mě hřeje a pozitivně nabíjí. Teď a tady jsem já, slunce, moře, spousta dobrýho jídla a uhrančivejch očí…
„Říkám ti, tohle musíš zažít, nějak to udělej a těch peněz nebudeš litovat!“, párkrát jsem myslela na to, co asi dělá v Quebecu on. Jestli dělá to stejný, co já. Jestli je taky sobec. Tak trochu jsem chtěla, aby byl, a tak trochu jsem si přála, aby hlavně nebyl. Balancuju na tenké hranici, kdy sama v sobě nemám úplně vyřešené to, co si neříkáme. Nevím, jestli se cítit hrozně provinile, že možná porušuju slib, kterej jsme si nikdy nedali, nebo všechny ty fajn chvíle vstřebat a užít si je na maximum. Koukám na videohovoru do těch jeho černejch očí, a i když mám v hlavě pár otazníků, nechci na ně slyšet odpověď. V těch několika vteřinách ticha, kdy se na sebe díváme, přemýšlím, jestli i on to telepatický dusno vnímá a čekám, kdo z nás dvou ten boj sám se sebou prohraje. Díváme se na sebe, vzdálení desítky tisíc kilometrů a několik časovejch pásem, a ani jeden z nás se neptá na otázky, na který nechce slyšet odpověď. A já jsem mu za to hrozně vděčná…
Damien je druhej chlap v celým mým životě, kterej mi nikdy nic nevyčetl, nikdy mě za nic nesoudil a jedinkrát mě nekritizoval. Mým vlastním tátou počínaje, přes kamarády, srdce lamače, kolegy a nevím koho ještě, je tohle pro mě u chlapa nová vlastnost. Ve všem mě podpoří, i když s tím nemusí nutně souhlasit, neuráží se a nebere si nic osobně. V mejch devětadvaceti je to druhej chlap, kterýho znám na celé planetě, co mě nechává svobodně dýchat. A já ho za to mám ještě radši…

FullSizeRender 39


A měl pravdu. Po tom, co jsem zahodila batoh v prvním špinavým hostelu, na kterej jsem narazila, abych mohla sprintovat na autobus do hor, jsem si říkala, jestli nebudu naštvaná, že jsem ten drahocenej čas tak blbým rozhodnutím, který ani nebylo moje, takhle vyplýtvala. Ale těch několik hodin nahoře v horách bez signálu, bez hluku, bez starostí, obklopená přírodou, pár místníma lidma a tlupou slonů, je balzám na mou neklidnou duši. Společné krmení slonů s různorodou partou spolucestovatelů prolamuje ledy. Skáčeme do ledové řeky v horských osumnácti stupních, omýváme slony a hlavně taky blbneme a cákáme se jak malý děti, kolem povykující slůně nás sprchuje chobotem. Po společné večeři jsme příjemně unavení a máme pocit, jako bychom byli staří známí.
Damienovi tak posílám večer fotky a děkuju, že mě tam poslal.

img_3773
Další den strávím celej den v Chiang Rai. Lístky na autobusy jsou beznadějně vyprodané a já jsem chvíli smutná, že mi něco nevyšlo. Ale když si něco umanu… Po hodině a půl obcházení všech půjčoven ve městě konečně narazím na jednu, kde na mě jeden poslední skůtr čeká. V momentě, kdy ho startuju, si chvíli říkám, jestli nejsem magor a jestli se na to nemám vykašlat. Když ale po dvou a půl hodinách jízdy v prachu a horku sedím na lavičce před nádherným bělostným chrámem, tiše se usmívám a nasávám atmosféru, zatímco píšu přání pro sebe a pro mámu. Ty přání tam doteď visí… Cesta zpátky potmě už byla hodně vyčerpávající a všechno mě bolelo… Párkrát jsem zastavila se protáhnout a natankovat. Uznávám, že jsem se modlila, abych už konečně dojela zpátky do Chiang Mai, protože tentokrát už jsem byla na pokraji všech sil a serpentýny v noci tak zábavný na motorce nejsou. Ale dojela jsem šťastná, s pocitem, že když se chce, všechno jde. Nikdo mi nevěřil, že jsem za jedinej den ujela na skůtru skoro šest set kilometrů. A já se jen smála, protože jsem si to přání vidět Chiang Rai prostě splnila. Nějak. Když jsem si odpočinula a zapomněla na tu noční děsivou jízdu domů, tak jsem musela smát tomu, jak jsem vypadala při dojezdu. Jako divoženka černá od prachu z cesty.

FACC27AA-8FB0-44B1-8555-0ED83BBB81FF
4BCAA8DA-6C61-461E-B0E0-418174C4072D


Třetí den v Chiang Mai je můj poslední, já se procházím po chrámech ve městě a mám ještě jeden jedinej poslední cíl na své cestě. Až do téhle chvíle jsem pořád odsouvala všechno duchovní. Přitom jsem do Asie s tím záměrem jela. Nevím. Nevím, ale asi jsem prostě potřebovala úplně jinou léčbu šokem. Nevím, proč jsem prostě nechtěla vyhledat ta místa, kde by mě naučili meditovat. Nevím, proč jsem neměla potřebu vyhledávat klid a ticho tak často. Nevím. Je začátek ledna a já mám před sebou předposlední noc v Asii před návratem domů. Ťapu po ulici a v duchu si přehrávám všechno, co jsem zažila. Nechápu, jak se moje cesta vyvíjela. Vůbec tomu nerozumím. Zabalila jsem to v Česku na pokraji zhroucení s pocitem, že jediná záchrana před nějakou mentální institucí, je najít zen v Asii. Naučit se utišit, uklidnit, odpočinou si, zrelaxovat, meditovat. Odjížděla jsem se zoufalou potřebou vrátit klid a rovnováhu do svého života. V hlavě mi běží záblesky těch posledních šesti týdnů mýho života. Minipříběhy. Usmívám se. Nelituju ničeho. Poprvé v životě vůbec ničeho nelituju. Nemrzí mě jediný rozhodnutí. Všechno je přesně tak, jak to mělo být. Možná jsme prostě každej jinej. Možná můj zen není tvůj zen. Možná můj svět je jinak poskládanej. Možná spoustu lidí pohorším, ztratím, zklamu. Možná se všechno obrátí naruby. Možná taková jsem a možná se s tím prostě jen sama v sobě smířím a nebudu se ohlížet na ostatní. Možná si každej žijeme svůj život po svým a je to tak dobře. Možná je zen fajn. Možná jsem teď potřebovala zen úplně jinej. Možná můj zen není ticho, klid a mír. Možná můj zen je radost, dobrodružství, smích, možná jsou to všechny ty minilásky, objetí a chvíle štěstí….

9FBC95D4-A496-4D5D-8822-E3404101A75D


Poslední cíl mé cesty je v buddhistickém chrámu na severu Thajska v Chiang Mai. Přečetla jsem si, že tam může normální smrtelník mluvit s mnichy, a oni mu zodpoví všechny otázky. Pár bych jich měla… Pokorně procházím chrámem, vstřebávám atmosféru a nasávám vůni vonných tyčinek. Píšu ještě jedno poslední přání a házím ho do obálky. Půl hodiny před odjezdem na letiště sedím naproti mladýmu klukovi v oranžovém hábitu. Chvíli si povídáme a mě mrzí, že jsem si na tohle nevyčlenila víc času a nemůžeme spolu strávit delší chvíli. Je toho tolik, co bych od něj chtěla načerpat… Sedím a jeho klid mě znervózňuje a fascinuje zároveň. Vteřiny odtikávají a tak se odhodlám k tomu, proč jsem sem přišla.
„Kdybys mi měl dát jen jednu jedinou radu do života, co by to bylo?“, dívám se na něj v tichém očekávání.
„A v jaké oblasti?“
„To je jedno. Obecně. Kdybys mi měl dát jen jednu jedinou radu, co by to mělo být?“, chvíli přemýšlí.
„Pokud by to měla být jen jedna, tak bych řekl, že nejdůležitější je tohle: In order to seek happiness, never hurt anybody else (při hledání vlastního štěstí nikdy neubliž někomu druhému).“
Díváme se sobě navzájem chvíli beze slov do očí.
Poděkuju mu a se sklopenou hlavou odcházm jak spráskanej pes.
Jela jsem takovou dálku, abych dostala jakýsi rozhřešení. Návod, jak být lepší. Naučit se žít správně.
Jedu v tichosti na letiště se smířeným pocitem.
Že jsem naprostá kráva.
Když se na mě ten mnich v tichosti díval, jestli jsem to poselství pochopila, a dostala svoje rozhřešení, já se na něj v tichosti dívala, protože jsem se bála promluvit. Protože mi na chvíli srdce vynechalo pár úderů zděšením, že jsem ten posvátnej moment zničila. Protože jsem se bála, že jsem jeho čas úplně zbytečně promrhala a on mohl dávat rady někomu jinýmu, kdo je narozdíl ode mě využije a duchovně vyroste. Protože jsem se v duchu strášně smála.
Že jsem naprostá kráva.
„Při hledání vlastního štěstí nikdy neubliž někomu dalšímu.“
Hned jak to dopověděl, mi vyskočilo v hlavě jedno jediný: jestli přijdu do pekla za to, že jsem tomu izraelskýmu fešákovi slíbila, že se ozvu a přitom jsem to nikdy neměla v plánu.
To bude zajímavej rok…

36ADFCDD-B6AB-4E3B-B6B2-C8D948EA1D45

Tagged , , , , ,

0 thoughts on “Jedna jediná rada

  • Když něco hledám a nevím co chci najít, dopadá to se mnou podobně jako s radou od toho mnicha. Dokud si pořádně neujasním co a proč, odpovědi jsou jako z PC programu “Křišťálová koule” , která náhodně generovala různé věty a člověk se bavil tím, že na tu kouli klikal bez dotazů.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *