My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Gejša, nebo kamikaze?

IMG_6639
Balím se. Jsem nevyspaná, nervózní a vystresovaná. Nemůžu najít nabíječku k adaptéru od zrcadlovky. Je půlnoc, obracím celej byt naruby, vyházím všechny skříně a zoufale zase skládám všechno zpátky. Nikde nic. Do prdele! Dyť tady pár týdnů zpátky byla! Stoupla jsem na ni a klela jak dlaždič a vím, že jsem ji někam do skříně “uklízela”… Jsou dvě ráno, odmítám podlehnout negativní energii a s pocitem, že všechno na světě má řešení, jdu spát.

Je šest ráno, vypadám jako zombie a snažím se sbalit si posledních pár věcí a na nic nezapomenout. Kočky se tváří, jakože je svou přítomností nadmíru obtěžuju.

V Curychu zjišťuju, že můj navazujíc spoj má kvůli technické poruše letadla pět hodin zpoždění. Mám hlad, wifina nefunguje a došly mi data na roamingu…

Hurá, sedím v letadle směr Tokyo! Bohužel, tenhle stroj zřejmě už zažil ledaccos, nefungují obrazovky, ani osvětlení. Vzhledem ke stavu letadla se modlím, abych doletěla živá a protože se nemůžu dívat na film, ani v noci číst knížku, jedenáct hodin letu strávím retrospekcí všech svých špatých životních rozhodnutí.

Dopoledne japonského času mžourám v dezolátním stavu na to mraveniště, kde mě starej airbus vyflusl. Po hodině mám kufr a konečne mi na informacích poradí, jak se dostat z letiště do Tokya. Zjišťuju, že mám před sebou dobrých 80 km…
O dvě a půl hodiny, dva přestupy vlaku, nadzemku a dvacet minut chůze později nacházím hotel Intercontinental.

Ani ve tři odpoledne nemají připravenej pokoj. Snažím se zachovat klid, protože se slečna recepční krásně japonsky usmívá. Nevadí, odhodím kufr do úschovny a jdu si někam, nevím kam, koupit tu proklatou nabíječku na zrcadlovku. Nakonec, mám ten foťák přece japonskej, tak to tady musí někde mít, ne?

Věděli jste, že Japonci nemluví anglicky? Já taky ne.

Po dvou hodinách bloumání po Tokyu (když ani google neví, jsi v háji), lokalizuju obchod s elektronikou. Jsem nadšená jako pětiletý děcko, když na mě na prodejně čeká poslední kus adaptéru pět let starýho, kterej už se dávno nevyrábí… Jak budu řešit redukci na evropskou zástrčku, není teď zrovna priorita. Na to chčije bílej tesák. Hlavně, že budu mít konečně super fotky. Super fotky jsem měla i za 6 týdnů z putování po jihovýchodní Asii, ale první kartu jsem ztratila nechtíc v Kambodži, a druhou rozkousala kočka. Nevadí, mám vzpomínky a motivaci naučit se zálohovat.

No a tak si to nadšená šinu s tou novou nabíječkou pěšky zpátky do hotelu, sice už necítím nohy, ale po 19 hodinách cesty se potřebuju protáhnout. Skoro u hotelu rozbaluju novou SD kartu, abych začala fotit, páč zapadá slunce a to my, foťáci, máme zrovna zlatou hodinku. Karta se tam vejde jen do 3/4 a dál už nic. No nejde ani tam, ani zpátky a nejde s tím nic dělat. A tak to naštvaně celou tu štreku beru zase zpátky, aby mi to v tom elektru pomohli vyndat. No jsou přece chlapi,ne? Můj táta dycky všechno spraví. Očividně japonskej chlap není českej chlap, a tak to odmítají, abych je prej nenařkla z rozbití foťáku, kdyby se náhodou něco s ním stalo. Chci po nich teda aspoň kombinačky, že si to udělám teda sama a pantomimicky jim to ukázuju, páč anglicky ti Japonci nemluví, že. Japonec přináší pinzetu. Já vytahuju. Následuje potlesk. Heuréka! Chci novou kartu, protože tahle je nějaká vadná, očividně. Velká! Když se tam zarazila, že jo. Japonec to chvíli zkoumá a pak mi říká, pantomimicky, že jsem to tam vrazila opačně. Vezme kartu, ladně ji zasune do mýho Nikonu, já rozradostněná, že ušetřím za novou kartu, mu děkuju a vydávám se k hotelu, už konečně.

Můj iPhone ukazuje 15 nachozených kilometrů, 19 hodin cesty. Mám zapnutou navigaci, protože už nechci nic podcenit. Ostatně štěstí přeje připraveným. A tak stojím před Intercontinentalem a čumím jak péro z gauče, střídavě na tu budovu a na google maps v mé ruce. Protože tu budovu, kam jsem před pár hodinama odhodila kufr, ani trochu nepoznávám. Snažím se přijít na to, jestli je to únava, debilita, nebo jsem se teleportovala do jinýho života. Odpověď mi najde strýček zachránce Google. Intercontinentaly jsou v Tokyu dva. Spadne mi čelist, když zadám novou lokalitu do navigace. 10 kilometrů…
Zbytek minitlupy dorazí o půlnoci místího času a já už stěží držím víčka nahoře. Můj pokoj se tak rázem promění z dovolenkových 25 stupňů na 19.

V 1 ráno se pánové rozhodnou, že mají hlad. Pizza a pinot grigio se jim zdá jako super nápad. Můj komentář o tom, že jsme v Japonsku, zůstává ve vzduchu bez odpovědi.

Ve tři ráno se na mě všichni u stolu kouknou s otázkou: Projdeme se zpátky do hotelu pěšky?

IMG_7958
‘JE POTŘEBA SE NA VĚCI DÍVAT Z TÉ LEPŠÍ STRÁNKY’, a: ‘ASI TO TAK MĚLO BÝT’, jo a taky: ‘VŠECHNO ZLÝ JE K NĚČEMU DOBRÝ’. Tak to jsou první věty, který mě vždycky napadnou hned po ‘ups…’, ‘ty kokos…’, ‘řekni, že se to nestalo…’.
Třetí den v Osace jsem přišla na to, že to naše parádní okno v 31. patře se dá otevřít. Přesněji řečeno jsem měla takovej moment: ‘hele klika’. Čekala jsem, že se pootevře na tu trapnou díru, kam nejde strčit ani prst (jak jsme zvyklí snad ze všech moderních business center po republice). A ono hele! Jde to otevřít celý! Tak tam venku stojím a čumím na ten výhled, vezmu si tam jídlo, jo, abych ten zážitek umocnila, a kochám se a říkám si v duchu, jak je to nebezpečný, a že to ty kamikadze tady v Japonsku asi myslej dost vážně.

Tak to zavřu, protože venku dnes prší a je tam vlkho, vedro a dusno k umření. A když zavírám, tak si všimnu teprve malé nálepky u té kliky: ÚNIKOVÝ VÝCHOD. OTEVÍRAT JEN V PŘÍPADĚ KRAJNÍHO OHROŽENÍ ŽIVOTA. POKUD BUDE OKNO OTEVŘENO NA VÍCE NEŽ 45 STUPŇŮ, AKTIVUJE SE AUTOMATICKY ALARM V BEZPEČNOSTNÍ KANCELÁŘI (nemusím snad dodávat, že úhlem 45 stupňů, bych neprocpala ani jednu půlku, natož celej svůj podvozek).

Tak na to chvíli čumím jak vyoraná myš a pak si říkám, že je potřeba se na věci dívat z té lepší stránky. Třeba, že se nic vážnýho nestalo. Že to tak asi mělo být. Třeba ten strážník, co přijde, bude hrozně pěknej chlap, co ty víš. A že všechno má nějakej důvod, proč se to děje. Jen občas ten důvod taky může být jen prostej fakt, že jsi debil.
Prosím vás, neotevírejte únikový východy v Osace

IMG_7629
“Když se změní situace a já pojedu do Asie v říjnu sám, pojedeš se mnou?”, stojím na břehu řeky Sumida, přede mnou se tyčí majestátní Tokyo Sky Tree a já místo abych cákala dobrou náladou a nadšením z Japonska, najednou nevím, kde a čí jsem, když si znovu a znovu čtu tu zprávu na mobilu a dost dobře nechápu, jestli je opravdu mířená mě.
“Jak jako změní? Vždyť jedete s blondýnou, ne?”, otevírám aplikaci světovej čas a hledám Kanadský pásmo…
“Jen se ptám, jestli když pojedu sám, pojedeš se mnou?”.
Jo! Jo! Jo! To si ale budu muset vzít dovolenou, koupit nový plavky, zhubnout asi třicet kilo, mám se obarvit zase zpátky na blond?…
“Ne. Nejsem ničí plán B.”
“Nikdy jsi nebyla… Tak pojedeš?”
Jo.
“Něco se děje?”
“Nic se neděje. Jen se ptám, kdybych náhodou jel sám, pojedeš se mnou?”
Jo. Jo. Jo. Třeba na Měsíc. Až na věky věků.
“Ne. A přestaň si takový kraviny představovat, blbečku. Všechno, na co myslíš, se stane, bože! Já mám smlouvu do začátku ledna, takže jednak v říjnu nikam nemůžu na měsíc, a druhak ty si hleď vizualizovat jak s blondýnou nastupujete spolu do letadla…”
Na chvíli úplně zapomenu na to, kde jsem a v hlavě mi běží myšlenky na to, jaký by to bylo, kdybysme se zase viděli… Po roce… Zpátky tam, kde to všechno začalo. Jestli by to bylo dobrý rozhodnutí. Jestli by to šlo. Samozřejmě, že by to šlo, všechno jde, nějak. Jestli by to bylo rozumný. Samozřejmě, že nebylo. Jestli by to bylo fajn. Samozřejmě, že bylo…
“Hezká sukně.”
“Eh, cože?”, otočím se na mladou holku sedící na zídce u řeky, usmívající se na mě.
“Hezká sukně,” kývne směrem ke mě a já se vrátím z myšlenek zpátky do reality.
“Jo, aha. Děkuju… Ta je z Kambodži… Asi se sem moc nehodí, viď…”, kouknu se na sebe dolů a unaveně mi v tu chvíli dojde, že se zavinovací barevná sukně z Kambodži do studeného, upraveného, čistého, pravidlama a etiketou oplývajícího Japonska, ani trochu nehodí… Najednou tu stojím, s mobilem v ruce, vytržená z reality, a přemýšlím, proč mě napadlo, že vyjít takhle oblečená s vlasama jak divoženka, bylo dobrý rozhodnutí. Ale ten uhlazenej Carlton-Ritz už mě nějak strašně drásal nervy… Proč, proč mám vždycky potřebu rebelovat a porušovat pravidla, vím já? Na jednu stranu je to úžasný být někde, kde normálně nejsem. Poslíčkové ti otevírají dveře, mačkají za tebe tlačítko výtahu, ptají se tě stokrát za den, jak se máš, podávají ti deštník, když prší, a snesli by ti modrý z nebe. A mě trvá přesně pár hodin, než prošmejdím celou budovu, každý zákoutí, vycachtám se v bazénu a ve vířivce se šampaňským, a pak mi celej ten svět, co v něm žijem, přijde naprosto absurdní. Divnej. Chladnej. V žabkách a nenamalovaná proběhnu s foťákem a batohem na zádech mezi dámama s perlama na krku a holčičkama s úhledně staženými copy ovázanými stuhou. Nevím, co si o mě myslí recepční, ale usmívají se, mají to v popisu práce.
“Ne, je hezká, já si myslela, že je z Thajska, odtamtud jsem před pár dny přiletěla a nějak si tu neumím zvyknout… Japonsko je takový jiný… chladný… Nikdo tu nemluví anglicky…”, koukám se na mladou usmívající se holku se skvělou angličtinou s trochou tvrdýho přízkuvu mixlýho s australským akcentem. Jdu k ní blíž a opřu se o zídku, na které sedí. Přemýšlím, proč mě vlastně oslovila… Asi vypadám jinak než ostatní.
“Odkud jsi?”, ptám se jí.
“Z Německa.”
“A kde ses naučla tak dobře anglicky?”, zajímá mě, protože lidí, kteří umí potlačit přirozený akcent jejich rodné řeči, je většinou míň než víc.
“Byla jsem několik měsíců v Austrálii a pak cestovala po Thajsku.”
“Kolik ti je?”
“Devatenáct.”
“Devatenáct!”, překvapí mě to a v tu ránu zapomenu na všechno, nad čím jsem doteď přemýšlela. S každým rokem navíc ve mě mladší a mladší lidi vzbuzují rozpaky. Chvíli ji poslouchám, nic neříkám, a jen se usmívám. Jako by se člověk teleportoval v čase. Ona neví, jak vyjádřit slovy to, co cítí, a já naprosto přesně vím, že ať jí řeknu cokoliv, nebude to ještě umět pochopit. Tiš ji pozoruju a všechno to, čeho se ona bojí, já ji strašně absurdně přeju.
‘Co bys udělala jinak, kdyby ti bylo zase dvacet a mohla jsi začít znovu?’ dívá se na mě zmateně. A já už skoro chci říct: ‘Všechno, všechno bych udělala jinak, byla bych bláznivá a udělala přesně to, čeho jsem se tenkrát bála. Vykašlala bych se na vztah, kterej nikdy neměl budoucnost. Žila bych v Paříži a procházela se po břehu Seiny v létě za zvuků harmoniky. Strávila bych pár měsíců v Římě a na každým rohu bych se zamilovala zas a znova. Pozorovala bych racky na břehu moře a dýchala slanej vzduch.’ Nadechnu se a… A neřeknu nic. Jen se na ni tiše usměju. Vím, že v tomhle věku pro mě všechny rady byly marný. Všechny chyby jsem si musela udělat sama, všechny srdceboly prožít a zažít si školu života, abych pochopila, co ty prázdný slova starších vlastně znamenají. Kdyby jí bylo tolik, co mě, řekla bych jí, že nikdy není na nic pozdě. A pak jsem to svoje dvacetiletý bojácný já z myšlenek radši pustila a šla. Dala jsem jí na sebe kontakt a opravdu upřímně myslela, když jsem jí říkala, že mi může kdykoliv napsat, nebo zavolat, když bude cokoliv potřebovat. Ale věděla jsem, že je to zbytečný. Ani já bych ve dvaceti žádnou pomoc nechtěla…
Nechci myslet na to co bych udělala jinak, kdybych měla novou šanci začít znovu. Nechci myslet na všechno to, co bych chtěla, protože jsem si slíbila, že budu dělat všechno, co chci a všechno, čeho se bojím. Člověk je divnej tvor a občas chce vinit osud, protože ta zóna komfortu se tak blbě opouští. Ony totiž ty pády dost bolí, a pohodlí a jistota se těžko směňují…
Jenže to, co za to stojí, je právě až o ten krok neznámým směrem dál.
A hlavně – nikdy není na nic pozdě…


IMG_8136

Tagged , , , , , ,

2 thoughts on “Gejša, nebo kamikaze?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *