My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Dolů to jde vždycky rychle

Sedím na skále na vrcholku hory ostrova Koh Tao a bez jediné myšlenky pozoruju západ slunce. Zajímavý, jak se člověku v pár minutách přehodnotí priority a co se zdálo být jako neřešitelná prekérní situace, je najednou nedůležitý detail. Aneb jak se říká – když nejde o zdraví, jde o hovno. Ucucávám z lahve cider a v ovázané noze mi tepe čerstvě zašitá rána.

FullSizeRender 23


Koh Tao. Moje zřejmě předposlední ostrovní zastávka. Plánů na cestování mám hodně a čas se začíná divoce krátit… S těžkou krosnou na zádech, zrcadlovkou pes rameno a batohem přes druhý rameno, se těžkopádně vleču dopoledním thajským dusnem. Všude je jako obvykle miliarda lidí a já se nebojácně proplétám mraveništěm uliček se snahou pronajmout si skůtr, značka: okamžitě, aby mi daly pokoj davy taxikářů, kteří se na turisty sesypou vždy po zakotvení lodi v přístavu jako krvelační supi. Na jejich dotazy: “Kam? Kam? Kde vy hotel? Kam vy jet?”, jim už ani neodpovídám, mávnu rukou na znamení NE, a jdu dál. Moje snahy hodné holky, co má potřebu všem všechno do detailu vysvětlovat, aby ji pochopili, aby se necítili ukřivděně, a abych se na žádným živým tvorovi nedopustila nedejbože nějaké psychické újmy, aby hlavně každej okolo byl v pohodě, jen já byla vycucaná jak hašlerka, tak přesně tyhle snahy jsem poslala už do prdele. Po čtyřech týdnech cestování jsem pochopila, že plýtvání energií je zbytečný. Je jim jedno, jakej předobrej důvod máte k tomu je odmítnout. Oni vás nikdy nepochopí. Odmítli jste jim zaplatit, jste hajzlové. To je fuk, že jejich služby nepotřebujete, to je fuk, že nemáte zájem. Jste turisti. Máte peníze. Nedáte jim je? Jste hajzlové.


Slunce už dávno někde spokojeně klimbá a já si najednou v pološeru uvědomím, že jsem si asi zadělala na trochu malej problémek, jak se dostat potmě domů. Cesta nahoru na vyhlídku mi trvala dobrých 40 minut po lesní prašné cestě, štěrku, kořenech stromů a nejednou jsem zastavila s hrůzou v očích, že se tu budu válet někde v džungli přikrytá motorkou, až pojedu zpátky. Já ateista jsem se v duchu modlila, abych ten kopec vyjela a nepřepadla dozadu, když skůtr skuhral… Párkrát jsem si rozmýšlela, jestli mi to za to stojí se tam drápat. V téhle etapě života už jsem nicméně přišla na to, že problémy neutečou, ale většinou si na vás pěkně někde v teplíčku trpělivě počká. Takže jsem starost o to, jak se dostanu dolů, odložila až “na pak”. Jenže to “pak” už je teď. A teď si zrovna říkám, jestli to byl dobrej nápad nechat se unýst tím barevným kýčem. Ba co víc, v momentě, kdy se snažím zašitou nohou sundat skůtr ze stojanu, bolestí zasyčím, načež dopadnu na naraženou nohu druhou, identifikuju komplikaci číslo miliondvěstětřicetpět. A to že pít alkohol na prášky proti bolesti, antibiotika a anestetika asi nebyl zrovna nápad roku. Uznávám, že mi doktorka dávala plno pokynů, který jsem mezi vzlykama a vyndáváním bankovek za nejdražší suvenýr mé cesty, pokládala už jen za takovou tu nepříjemnou dojezdovou scénku. Asi jako když si po náhodným sexu uvědomíš trapnost situace a snažíš se to ještě nezhoršovat, takže prohodíte něco ve smyslu: “napíšu ti, rád jsem tě poznal, bylo to fajn, bla bla bla”. Ba co víc, ani mi nedošlo, že třeba medikamenty v Asii můžou být i o level někde jinde, než co by ti běžnej doktor doma byl ochotnej bez remcání dát. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a pomalým tempem se vydávám z vrcholku dolů.

40F1A16B-92A7-4906-BA46-373DD6E98CCC


Když jsem to udělala poprvé, podruhé, a asi i potřetí, že jsem byla natolik nezodpovědná přijet na cizí místo bez pečlivého plánování (moment, plánovala já vlastně vůbec jedinkrát něco?), pokaždé jsem si to vyčítala. V hlavě mi běželo něco ve smylu: “Vesmíre, když mi pomůžeš najít/zvládnout/ukázat/vyřešit/…., tak slibuju, že příště už tak blbá nebudu. Ovšem místo toho, abych svejm slibům dostála, jsem jen došla k tomu, že Vesmír a já fungujeme ve skvělé symbióze, na které není třeba nic měnit. A tak jediný, co jsem změnila, nebyla moje připravenost, ale stupnice mýho duševního klidu. Rozuměj – teď už jsem u Vesmíru objednávala jako Amík v Burger Kingu. S ledovým klidem.
Nikoho tak nepřekvapí, že se prostě jen tak může samotná buchta obtěžkaná batožinou, vylodit na ostrově, o kterým ví maximálně tak to, že se vyskytuje na mapě. “A proč jsi sem jela”, se mě jednou někdo ptal. “Říkali, že je tu hezky.” Nemám potřebu si krátit život plánováním a odmítám se stresovat detajlíčkama, který se prostě tak nějak vyřeší, když se zrovna vylíhnou. Někteří tomu říkají dobrodružství. Pro mě jako chorobnýho neplánovače je to život. Občas oser. Ale rozhodně je pak co vyprávět…
Problém, kde budu spát, začínám řešit v momentě, kdy došlápnu těžkopádně na suchou zem a chytnu signál, abych na těch internetech našla řešení. Občas se to okoření zkušeností, kdy nejdřív musím najít nějakej obchod a dobít si nějak kredit, na číslo, který nějak netuším jaký mám a nikoho nemůžu ani nějak prozvonit, protože prostě taky asi jak, když nějak nemám ten kredit! A tak se občas vztekám a prudím, utírám si pot z čela, načež většinou něco sežeru na uklidnění, bucnu sebou na chodník, snažíc se uklidnit, a objednávám u Vesmíru právě to řešení….
Ťapkám rychlostí šneka ulicí směrem kupředu a čumím střídavě za chůze do mobilu, zatímco se perfierním viděním snažím pojistit, aby mě něco nebo někdo v té thajské džungli nesejmul. Co ovšem perfierní vidění jaksi nezvládne, jsou ty nenápadně se tvářící výzvy. Detaily, co život rozhazuje jako znuděné děcko v kině popcorn, čekající, jestli se na něj otočíte a utlučete ho k smrti kabelkou, nebo toho zmetka budete předstírat ignorovat a vysílat jen nabubřeně kouřový signály. Těžko říct, jestli je to test, co všechno člověk vydrží, tyhle zkoušky. Mají nás utužit? Něco naučit? No jediný, co se člověk takhle občas naučí je fakt, že je totální debil.
Jako třeba když takhle jdete po ulici začumění do mobilu, a se svou vlastní už tak dost velkou váhou, v kombinaci se sedumdesáti litrovým plným batohem, zrcadlovkou a Macbookem v podpaží. V jediné vteřině se dokáže změnit scénář vašich budoucích dní. V ten moment mi totiž život poslal výzvu, kterou jsem si objednávkou ve vesmírném Burger Kingu zapomněla pojistit. A já jsem v ten krásný slunečný den, šlápla najednou znenadání do prázdna…

AB9275E8-1DDB-42E4-86A8-A830C06EEB4F


Ujedu potmě asi kilometr směrem dolů a mám pocit, že je toho stresu zatím víc než můžu unýst a opět a znovu se rozhodnu odložit problém “na pak”. Rozuměj – zastavuju uprostřed džungle v chatrči, kde sedí skupinka smějících se turistů a objednávám si Pad Thai. Za chvilku mi dochází, proč jsou všichni tak vysmátí. To, přesněji řečeno, mi dojde přesně v momentu, když se u mě zastaví kolující joint.
“Já bych asi neměla, když řídím…”, držím v ruce marihuanovou cigaretu.
“To asi radši ne, no”, přikyvuje kluk, co mi ji podal.
“Tak jen jednou si potáhnu”, vypadá nezúčastněně.
Po jednom potáhnutí následuje “ale to je v pohodě, to není tak silný”, načež ztratím pojem o čase, načež se ztratí onen joint, načež ztratím zájem o Pad Thai, načež se všichni nad mým Pad Thai rozplýváme a můj talář koluje a všichni pobaveně sledujeme, jak jeden přísedící po druhým zápasí s hůlkama a podivně červenejme nudlema, a když už mě bolí břicho od smíchu, zeptám se: “A už se někdy stalo, že se tu někdo zhulil tak, že nemohl odjet?”. Následuje odpověď: “Neustále.” Unaveně si vzdychnu…
A tak jsem si uvědomila, jakej jsem nepoučitelnej debil hned podruhé. Smutně se koukám na klíče od skůtru. Původní strach, jak pojedu přes krpále cestou necestou dolů džunglí, jsem právě upgradeovala nejen alkoholem v kombinaci s antibiotiky, anestetiky, ale taky pěknou dávkou THC. Ale tak říká se – žiješ jen jednou… Je ve mě malá dušička a prosbičku k Vesmíru, ať tohle přežiju ve zdraví, ale korunuju naprosto vážně míněnou přísahou, že tohle už vživotě, vživotě neudělám, a pod vlivem už nikdy řídit nebudu. Na druhou stranu, jestli mám umřít, jsem ráda, že jsem ten západ slunce seshora viděla…


Prošlápnu do prázdna a na pikovteřinu mám poprvé v životě pocit, že se mi asi zastavilo srdce… Tupý náraz a dopad na železnou mříž je smutná realita, kterou jsem neviděla přicházet. Zamotá se mi v tom vedru hlava a bolestí přestanu dýchat. Mám pocit, že jestli se nadechnu nebo vydechnu, tak asi zařvu bolestí tak moc, že právě na to zařvání možná umřu.   Pomalu vydechnu a kouknu se dolů, jak moc velká škoda se stala. Všude se řine krev a mě je z toho špatně… Přibehne ke mě thajská slečna z obchodu opodál a snaží se mi za ruku pomoct se zvednout, načež se jí jen gestem snažím naznačit, ať to nedělá, že to asi tak lehce nepůjde, ale ona nechápe a snaží se mi pomoct vstát. Projede mnou tak ostrá paralyzující bolest, že mi vytrysknou slzy a tak jen zase zadržím bolestí dech a přerývaně ji těžce jen řeknu, ať mi přinese ubrousky na tu krev a nechá mě tu chvíli sedět, než se mi přestane točit hlava a uklidním se. Nevím, kolik uběhne minut, ale po chvíli už hysterie opadne a zůstane jen šílená bolest. Ohlednáním zjistím, že naštěstí nemám nic zlomený. Ovšem dvě díry v levé noze, které neúnavně krvací, nevypadají moc dobře. Pravá noha naražená, snad nebude naštípnutá… Ruka sedřená při dojezdu mě trápí ze všeho nejmíň. Setřu si z čela studený pot a unaveně připustím, že tohle se asi tentokrát už samo nespraví… A tak mi slečna pomůže dopajdat na pohotovost. Srdce mi tluče jako o závod a já jen útržkovitě odpovídám na milion dotazů, snažím se vyplnit formuláře a poslouchám lékařku, která mě pokládá na lehátko, desinfikuje mi nohu a chystá se ji zašít. Panikařím, protože mi nikdo ještě nikdy nic za plnýho vědomí nešil a pocit, že mnou projede jehla, mi zvedá žaludek. Sestra se mě ptá, kdy jsem měla naposledy protitetanovku a mě je ze všeho tak špatně, že si nemůžu ani uvědomit, jak se vlastně jmenuju a proč jsem se tu octla, natož kdy jsem měla jaký očkování. Je mi zima, v klimatizované, dezinfekcí smrduté špinavé nemocnici někde uprostřed Thajska. Všude se válí potřísněné obvazy, použité stříkačky a obaly od náplastí, nikdo se neobtěžuje to uklidit a doktorka mi jen ukazuje, ať vyhoupnu nohu na mříž, pod kterou se všechen tenhle humus válí. Mezitím mi sestra přes všechny moje protesty, že “žádný očkování nechci”, protitetanovku píchla a vrazila mi do ruky propisku a formulář s kolonkama: koho kontaktovat v případě úmrtí… Na malou chvíli se mi zatočil svět a začalo se mi ze všeho navalovat, propiska mi vypadla z ruky a já se zhluboka nadechla a vydechla, abych neomdlela tou tupou bolestí v tepající noze. “Já… já… musím si lehnout… je mi blbě…”, pokládám se na lehátko, zavírám oči a zhluboka dýchám. Sestra mi pokládá formulář vedle mě a natahuje ruku s propiskou. “Dámo já vám teď nic vyplňovat nebudu, jestli se nemám poblejt! Jak mám jako psát vleže? Nechte mě bejt!”, v noze mi škubne, když kůží projede studená jehla. “A je to hotovo”, usmívá se lékařka a s konejšivým úsměvem mě pohladí po rameni. Předává mi antibiotika s instrukcemi, jak je brát a poučuje mě, co všechno nesmím a na co si dát pozor. “Já se omlouvám, já … můžu tu chvíli takhle zůstat? Mě není dobře…”, zůstanu  ležet se zavázanou levou nohou, pravou nohou a rukou celou oranžovou od desinfekce, zakryju si oči špinavýma rukama a nezadržitelně se rozvzlykám…

C8C30EE8-AFC5-4C5F-9B3E-C6F4B22C9FDF


Sedím na zahradě poloprázdnýho hostelu a koukám na ovázanou nohu. Přemýšlím, jestli to mám oznámit tuhle aktualitu našim. A jestli jo, jak to podat, aby to nevzbudilo zas a další vlnu hysterie – “Šárko, já jsem ti to říkal, že nemáš nikam jezdit sama!”. Tátovi se rozhodnu zatím nic neříkat, ostatně to zas není tak těžkej úkol. Vzhledem k frekvenci našeho kontaktu odvane moje stehy už dávno čas, až k tomu bude příležitost. Zároveň poslední, co teď potřebuju, je negativní energie na třetí. U něj člověk nikdy neví, s čím příjde. Přesněji – co mu řeknou v Televizních novinách. A tam toho říkaj hodně. Jakkoliv ho mám seberadši, tak i na vlastní rodinu musí být člověk občas dost namotivovanej. Protože když si člověk myslí, jak konečně SÁM ÚSPĚŠNĚ si dokázal na chvíli vyřešit život, von ho rád někdo vrátí do reailty. Jako když jsem si pár let zpátky v zoufalosti koupila po rozchodu vlastní prťavej byt. A von se ukázal být trošku vlhčí, než by se mi zamlouvalo. Otec mi volal leknutím až z Francie a říkal, že když u nás na Moravě byly v devadesátým sedmým záplavy, tak “nějaká baba pak žila v promoklé garáži a, Šárko, ta baba na to umřela”. Tak větrám. Abych neumřela. A tátovi oznamuju až věci, se kterýma jsem psychicky srovnaná.

877DC4CF-467B-4466-8717-AD55ECAE0616
A tak zatím pošlu eletkronickou vlaštovku domů aspoň svýmu anděli strážnýmu v lidské podobě.
“Co se ti stalo??!”
“Spadla jsem do díry… A úplně střízlivá…”
“Co s tím máš?”
“Dva stehy.”
“No, to je dobrý, tak hlavně, že ses celá a nestalo se nic vážnýho.”
“Ale to je vážný! Já jsem mohla umřít!”, jako dycky to s tou hysterií zkouším, ale už předem vím že to je jak házet hrách…
“Ale neumřela, tak máš zase o zážitek navíc, no. Užívej si to. Nazdar.”
Hm, tak si jdu užívat tu zašitou nohu…


Pozoruju ty nádherný barvy z vrcholku skály. Rudá, modrá, oranžová, se mísí do krásných odstínů každou vteřinu jinak. Dole na moři se pohupují loďky jak mravenečci. Pofukuje svěží vítr a hraje příjemná hudba. V ofačované noze mi nepřítomně tepe čerstvě zašitá rána, já tu sedím unavená jak kotě. A šťastná. Usmívám se a přemýšlím, kolik lidí má vlastně v životě takový štěstí jako já. Nemám ani zdaleko všechno, co bych chtěla. Ale mám víc, než spousta jiných. To nejdůležitější, co jsem zjistila totiž je, že mám sama sebe. A že se mám vlastně ráda. Protože je se mnou sranda. Protože nejsem dokonalá. Protože dělám chyby, blbosti, kraviny. Jsem občas nezodpovědná a pitomá, hysterická a přecitlivělá. Ale je to v pořádku. Je to tak dobrý. Nemusí mě mít každej rád. Jedinej, kdo mě musí mít rád, jsem já sama. Já jediná se sebou taky musím celej život žít. A je fuk, kolik karambolů nasekám, blbostí provedu. Kolik lidí pohorším, urazím, nebo znechutím něčím, s čím ze zásady nesouhlasí. Nemusíme se mít všichni navzájem rádi Jediný, co musíme, se všichni respektovat na téhle planetě. Všichni do jednoho. A mě ten můj život takhle docela baví. Žiju si ho po svým.
Občas zapomenu přeřadit, semtam mi dojde benzín a velmi ráda překračuju rychlost. Ale že to je jízda!

FullSizeRender 35

Tagged , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *