My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Chcete kousek mě?

IMG_5364

Je osum hodin ráno. Stojím u prosklené stěny ve dvaadvacátém patře hotelu v Jakartě, hlavním městě indonéského ostrova Jáva. Unaveně pozoruju shon na rušných ulicích pode mnou a všude po těle mi stíkají potůčky potu. Koukám dolů na probouzející se město. Změť betonu, asfaltu a uspěchaných človíčků. Pomalu ze sebe stáhnu mokré oblečení, nechávajíc ho ležet bez zájmu na zemi pod sebou. Dívám se na vysoké budovy kanceláří naproti a v duchu slyším: “Zatáhni ty závěsy, proboha, vždyť tě všichni vidí!”. Tak ať. Ať se dívaj.

Vytáhnu rolety i v koupelně a otočím kohoutkem na vaně. Pustím nahlas hudbu, položím se do horké lázně a pozoruju proud vody zvyšující hladinu stále víc a víc. Mobil mi neustále pípá a nevím, jestli řešit dřív svůj soukromej život, pracovní, nebo problémy zbytku vesmíru. Každej ze mě chce kousek a mě se tenčí zásoby energie… V jednu chvíli mám otevřených milion oken v patnácti různých aplikacích a jazycích. Whatsapp, messenger, viber, email, facetime. Schůzky u doktorů, instrukce pro vyřízení víza, mapa jak se dostat na letiště, “potřebuju s tebou mluvit, ozvi se, až budeš moct”, práce, práce, práce, všechny nápady na nové projekty, poznámky a nezpracované myšlenky, “co máš na sobě?”, odbavit se na večerní let, koupit si jízdenku na zítřejší cestu domů v Česku, “uvidíme se, až přijedeš?”, nezapomenout odeslat platební příkazy, zaplatit účty, “Jak se pořád máš? Kde jsi?”, sakra, zapomněla jsem zavolat mámě, co je za den?, potvrdit termíny realitce, “slibuješ mi to už dva roky, Šárko”, znám nějakýho vývojáře?, objednat nový tenisky na běhání, proč mi nepíše?, zařídit bankovní účet v Indonésii, vyzvednout si v Praze klíče, nezapomenout na Philippovy narozeniny, “proč se mnou nemluvíš?”, mám hlad, zabookovat letenku zpátky, kolik je hodin?, “přečetla sis tu smlouvu pořádně?”, musím sehnat kontakt…., kadeřnice, kosmetiku přeplánovat, “kde na to jako vezmeš?”, do háje proč na něj pořád musím myslet… Je osum patnáct ráno. Kdybych nemusela na letiště a kdyby mi to hlava dovolila, tak bych šla spát. Kdyby, kdyby… Vypínám si mobil a rozpouštím se ve vodě. Pozoruju lidi naproti v kanceláři. Je to jako dívat se z dálky na svůj starej život. Obrovský open space, klimatizovaná kancelář, spousta hezky oblečených uspěchaných lidí a stovky blikajících monitorů. Vím, jak se cítí, a jak unavený budou, až doma večer zahodí sako od Armaniho. A já tu ležím ve vaně v pracovní době a koukám na ně drze přes sklo. Voda se blíží k okraji. Líně se posadím a natáhnu se, abych zavřela kohoutek. Asi bych měla zatáhnout ty rolety. Asi až budu odcházet…

Pohledem se zastavím na teniskách v odpadkovým koši. Kdyby tak mohly vyprávět. Kde všude byly a co všechno viděly. Řekly by vám toho víc, než já. Všechny ty dojmy, co se mi honí hlavou, když běžím po rozednění, a někdy i za tmy, všude po světě. Myšlenky a pocity, který nejsem schopná udržet a neztratit. Zálohujem do cloudu a přitom svou vlastní paměť mažem za pochodu. Meteorický roj v mé hlavě, který exploduje s každým mým došlapem a novým podnětem. Ten dlouhej seznam dechberoucích míst. Řekly by vám to všechno. Bez filtrů, bez varování a bez servítek. Jak jsem si sama sobě nadělila narozeninovej dárek. Jak jsem je s radostí vytáhla z oranžové krabice, kterou mi do kanceláře přinesl kurýr. Jak jsem s nimi běhala podél řeky Mohanu ve Frankfurtu a snažila se utřídit si myšlenky. Jak jsme se spolu bořily do sněhu v ledové Praze. Jak jsme běhaly v ulicích Tokia a Osaky a nemohly uvěřit, že jsme v Japonsku. Jak jsme klusaly v rozpáleném Tel Avivu. Jak nám srdce divoce bilo po probdělých nocích v Římě. Jak jsme s kocovinou opatrně našlapovaly na kostky v uličkách krásně podzimního Grundu v Lucemburku. Jak jsme chytaly ranní paprsky v probouzejícím se Miláně. Jak neuvěřitelně absurdně jsme si připadaly běžet po slavném Stripu v Las Vegas mezi všemi těmi místy z televize. Jak znudněný všudepřítomnou pouští jsme byly po ránu v Abu Dhabi. Jak zaprášený jsme byly z ulic Ho Chi Minova a jak nám mávali místní na jihu Vietnamu na ostrově Phu Quoc. Jak jsme spolu proběhly Srí Lanku od severu až k jihu, a pak do středu a zase zpátky. Jak jsme našlapaly dvacet kilometrů probouzející se Dohou. Jak jsme šťasný za východu slunce kroužily dokola dokolečka na Maledivách, kde nám každej ostrov byl malej. Jak nám rybáři v Indii ukazovali sítě. Jak nám fandili Filipínci na každým ostrově. Jak zbožňujem naše rána na Bali, když si jen tak běžíme a třídíme si myšlenky. Jak nám to běhání spolu jde. Jak jsem šťastná, když po každé nemoci, zdravotní komplikaci, úrazu a operaci, si nazuju tenisky a můžu zase běhat. Jak mi občas po cestě ukápne i nějaká ta slza, když mi život zrovna moc nejde podle mých představ. Jak jsem jenom jednou jedinkrát za ty roky zastavila a brečela, protože jsem nemohla dejchat, protože všechny ty lítosti a srdceboly vyběhám, ale když někdo umře, tak se to vyběhává blbě… Ale taky by vám řekly, kolik skvělejch lidí jsme potkaly a kolik míst objevily. Dva a půl tisíce kilometrů za poslední rok a půl. Dnešní ranní běh byl jejich poslední. Dál už se mnou nepojedou. Zůstanou tady někde uprostřed Indonésie v hotelovým koši. Těžce se mi s nimi loučí, byla jsem na ně zvyklá. Byly už zatraceně obnošený a nepohodlný, ale… Prostě byla jsem na ně zvyklá. Jak absurdní to je, že někteří z nás změny snáší hůř. A jak absurdní to je, že jsem to já, kdo je snáší úplně nejhůř. Ty naše jistoty, známé prostředí a zóna komfortu. Jak bolavě se opouští. Co když to nový bude horší, než to co mám teď? A tak zůstáváme paralyzovaní a nespokojení v neustále se utahujících smyčkách do té doby, než se utáhnou úplně, my už nemůžeme dál dýchat, a nezbývá nám nic jiného. Než tu změnu udělat. Zavřít oči a udělat krok do tmy. Do neznáma. Do propasti. Skočit a křídla roztáhnout cestou…

✼  ҉  ✼  ҉  ✼  ҉  ✼  ҉  ✼  ҉  ✼

 

Tagged , , , , ,

1 thought on “Chcete kousek mě?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *