My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Černá díra pode mnou

IMG_8819
“Au,” pro sebe zasyčím, jak voda ze sprchy pomalu stíká a pálí mě v ranách po celém těle. Příští dny budu mít všechny barvy duhy. Unaveně zkoumám všechny barevný fleky a sleduju, jak se kapky vody pomalu kutálí po kůži dolů na dřevěnou podlahu pode mnou. Tělo jako památníček. Čím jsme starší, tím víc popsanejch stránek přibývá. Zkoumáme jeden druhýho tetování, když si sundáváme oblečení. A ráno ospale mžouráme na všechny detaily na kůži, který noc neodkryla. Přejíždíme prstama po jizvách a ptáme se, co se stalo. Bolelo to? Asi jo. Pokaždý, když si natlučeš, tak to trochu bolí. Někdy pár dnů, jindy pár týdnů, a pak se to zahojí a na těle ti možná zůstane jeden zápis do památníčku, kterej už nikdy nesmažeš. A přece tak nějak divně víc bolí ty jizvy, co ti neukážu. Nejdou vidět. Jsou uvnitř. Blbě se hojí, vlastně ani nevíš, jestli se zahojily, protože nemaj žádný strupy, který by se slouply. Jen semtam se připomenou, když do nich nevědomky někdo rýpne. Stejně jako když mě nechtíc chytíš za tu naraženou ruku. A já s bolestí ucuknu…

Zas a znovu padám. Z motorky, ze svahu, i na úplně rovné cestě. Dolů to jde tak nějak snadno, zdá se mi. Někdy je to sešup podobnej tomu na horské dráze. Sleduju tu scénu jako zpomalenej film odkudsi seshora, a už v ten moment vím, že s danou situací nic nemůžu udělat, než ji nechat doběhnout. A tak se mi jen stáhne hrdlo a tiše volám všechny moje strážce nahoře. Jindy elegantně zmizím v černé díře pode mnou. Aniž bych to viděla přicházet. Padá každej? Nebo to jen já padám tak nějak v životě víc? Jsou na to nějaký statistiky, který bych si mohla přečíst? Jednu, dvě studie, abych měla o problém navíc. Protože se zase nevejdu do průměrnýho “normálního” člověka…

“Jsi v pohodě?” otáčí se na mě Philipp, když mi podjede písek pod nohama na skále a já sebou unaveně prásknu, víříc kolem sebe mračno prachu.
“Já myslím, že mám v životě problém s rovnováhou,” odpovídám o několik pádů později spíš pro sebe než pro skupinku očí sledující, jak mi průvodce lije desinfekci do rány na ruce, a já si otírám s bolestí svraštělým obličejem krev. Ostatní se trochu s úlevou zasmějí. Nebude to tak hrozný, když mě nepřešel humor. A mě s klesajícím adrenalinem vyhrknou do očí slzy. To nebyl vtip. Myslím to totiž naprosto vážně.
Život je rovnováha mezi tím co můžeme ovlivnit a co musíme přijmout jako neměnný fakt. Naučit se, co k sobě pustit, a co naopak nechat odejít. Život a jeho rovnováha mi moc nejde. Jsem jako slon v porcelánu. Nejde mi ten střední proud. Neumím chodit po provaze a nepřepadnout. Jak bych mohla chodit po provaze života, když neumím chodit ani po kamenech.

“Jsi v pohodě?”
“Jo, zadek bolí, ale mobily jsou v klidu!” volám zpátky, ruky ve vzduchu, v každé jeden iPhone, když se mi pod nohama zakýve kámen a já sebou žuchnu rovnou na prdel. Zase se to nějak zvrtlo…
Je to ta první věc, která mě napadne v momentě, kdy cítím, že mi kolo podklouzne v bahně, a já už se opět vezu ve sledu událostí, který nemůžu ovlivnit. A je to asi ten jedinej okamžik, kdy mi na chvíli přestanou vířit myšlenky a nemyslím na nic jinýho, než na to, co se zrovna děje. Sevře se mi hrdlo a já to celý zase vidím odněkud zdálky a vím, co přijde. Brzdím a balancuju, ale nemám šanci s tím už nic udělat.

“Jsi v pohodě?” ptá se mě vyděšenej Balijec, pomáhající mi zvednout motorku.
“Jo, jen potřebuju minutu se uklidnit, to je dobrý,” sedám si na asfalt a srdce mi tluče.
“Co se stalo?” přijíždí Philip, vracíc se zpátky zjistit, kam jsem zmizela.
“Uklouzla jsem v blátě…” pomalu se s bolestí zvedám. Jaká metafora na můj život. Pořád se plácám v nějakým bahně.
“A jsi v pohodě? Nepotřebuješ k doktorovi?” dívá se na mě celou špinavou vyděšeně.
“Eh, ne… Asi ne,” zkoumám všechna bolavá místa jedno po druhým a pomalu se zvedám. Adrenalin mi pulsuje v krvi a srdce mi pořád divoce tluče.
“Mám odřenou helmu?” ukazuju prstem na hlavu.
“Máš…,” odpovídá a pořád trochu úzkostně mě pozoruje, jestli jsem fakt v pohodě, nebo v šoku nedokážu reálně odhadnout situaci.

Asi si musí myslet, že jsem blázen. Usmívám se jak blbeček a kroutím hlavou. Já vlastně vždycky mám štěstí v neštěstí. Nějak všechny ty osery zvládnu jen potlučená. Nikdy totiž nejsem sama v životě. Když mám radost, když brečím, když padám. Nejsem sama nikdy a nikde. Neviditelný ručičky mi pomáhají brzdit nárazy, najít klíče a potkat ty správný lidi. Jak jinak si vysvětlit, že se rozmáznu na motorce na asfaltu v kraťasích a tílku, a jediná otevřená rána na mým těle je kousek sedřenýho kotníku. Děkuju, máte to se mnou na plnej úvazek, já vím. Zhluboka se nadechnu, jak adrenalin upadá. Začínám být unavená. Koukám na svoje zablácený bolavý tělo a přemýšlím, co teď uprostřed rýžových polí kdesi v horách. Uslyším za sebou žbluňkání a otočím se. Přes cestu stíká ze skály potůček vody. Aspoň, že mám ty pády all inclusive. Odpajdám se umýt. Smývám ze sebe všechno bláto a přála bych si tu nechat i ty bahno v mé hlavě. Všechny moje pády mají jedno společnýho. Moje myšlenky. To, na co myslím, když někde padám, má jeden společnej jmenovatel. Naskočí mi husí kůže pod chladivou vodou. Minule to bylo stejný, na té skále, pamatuju si, co mi šlo hlavou, než jsem sebou sekla. Úsměv vystřídá sklíčenost. Malý neviditelný ručičky brzdí všechny moje pády, nastavují mi neviditelný peřinky a pokaždé mě ze všeho vysekají. Pomáhají mi řešit následky. Neumí ale změnit příčinu. Šárku, která jim to furt komplikuje, protože neudrží v životě balanc…

Ale v boxu taky nezáleží na tom, jestli spadneš. Důležitý je, zda se ti podař  vstát. Lidi by nikdy nechodily, kdyby ty pády jako malý děti vzdaly. A občas možná jen musíme spadnout, protože tam dole je něco, co potřebujeme najít…

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *