Je další super horký den na Bali. Slunce pálí, nebe je modré a na obloze není jediný mráček. Bazén tiše bublá, jak voda přepadává přes okraj, a kolem zpívají exotičtí ptáci. Idylka až k vzteku. Jeden krásný dokonalý den a v něm jeden nedokonalý unavený člověk. Sedím na okraji bazénu ve stínu, nohy ponořené do …
Všude, kam se hnu, blikají barevný světýlka, z reproduktorů hrají americký koledy a na každým rohu stojí větší či menší vánoční stromek. Zelenej, plastovej, nebo poskládanej z prázdných lahví od piva Bintang. Nevím, kam na téhle planetě musí člověk odjet, aby se vyhnul Vánocům. Vyhnul našemu západnímu pojetí Vánoc. Svátkům nekonečných front, spěchu, shonu o …
„Co myslíš, sluší mi ty šaty?“ dívá se na mě. „Kam to budeš nosit?“ koukám na ni unaveně. „Nevím, třeba se to někdy bude hodit,“ prohlíží se v zrcadle ze všech úhlů. „Ta barva ti sluší,“ potůčky potu mi neslyšně stíkají po zádech dolů. „Nechceš si je koupit taky?“ otáčí se na mě. „Ne.“ „Proč …
Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný …
Je třičtvrtě na sedum ráno, a já spím. Zdá se mi sen. Najednou ale všechno začne být nějaký divný, něco se mnou cloumá, cosi je špatně… Otevřu oči a na dvě, nebo tři vteřiny, který se zdají jako naprostá věčnost, zůstanu v šoku jen zírat. Vůbec nechápu, co se děje. Sním ještě pořád? Je to …
Říkat, že Praha je krásná, je klišé už podobně trapný jako mít mobil s tlačítkama. Jenže vona je. Čím víc míst na planetě procestuju, tím spíš mě tohle město fascinuje. Pozoruju z výšky všechny věžičky a malebný červený střechy. Procházím uličkama po nerovných kostkách a kochám se. Všechna zákoutí mají svou jedinečnou atmosféru. Praha je …
„Není vám něco?“ ptá se mě muž na vedlejším sedadle. Je mi třicet, jsem svobodná blbá kráva, která odškrtává na seznamu životních oserů jeden řádek za druhým, a očividně se nikdy neponaučí dost, abych věděla, jaký rozhodnutí je v životě správný. „Ne, jsem v pohodě,“ utírám si slzy a nos do rukávů, protože kapesníky už mi všechny …
Lidi jsou nevděční tvorové. Neustále chceme víc. Víc času, peněz, lásky, zážitků, dobrodružství. A čím je něco nedostupnější, tím spíš po tom budeme toužit. Ten nedostižný sen. Ideál. Asiati si vybělují kůži, a my se opalujem. Kupujem si obrovský domy na splátky a doufáme, že jednou bude náš. Rádi bysme byli mladší, štíhlejší, pohlednější, dokonalejší. …
“Šárko, to ti připadá normální?” “Nevím, co je normální?” “Normální je si najít práci tady, tady seš doma.” “Kde tady?” “Jak kde? No tady…” koktá táta. “No kde tady? Dyť já se dávno odstěhovala, máma taky, ty doma nežiješ, tak o jakým doma mluvíš?” “Tady v Česku.” “Říkám ti to celej rok, že se odstěhuju.” …
“Šárino, dyť je prasklej,” drží v ruce můj talíř. “Není prasklej, to je prasklá jen ta glazura.” “No to teda je prasklej. Proč ho nevyhodíš?” dívá se na mě, jako by právě zjistil, že jsem mentálně chorá. “Proč bych ho vyhazovala? Nic mu není, normálně funguje.” “Dyť je prasklej!” “Není prasklej, ti říkám, prasklá je …
