My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Křižovatky

/

„Kontrolní otázka, Šárko: co znamená tahle značka?” Můj otec má ve zvyku krátit společnej čas v autě kvízama, to asi aby jeden zbytečně nezahálel. „Nevím,” odpovídám popravdě, protože proužky, barvy, čáry, a taky jména zapomínám. „Ježišikriste, a jak můžeš mít řidičák, když nevíš?” Můj otec si myslí, že po padesátce už ho nemá co překvapit, …

Karma přijde

/

“Wayan, musíme zfalšovat dokument,” říkám své balijské hospodyni. “Ano,” odpovídá netečně, jako by padělat dokumenty bylo stejně běžný jako si před spaním vyčistit zuby. “Zfalšovat, jako že napíšeme něco, co není pravda, ale budeme trvdit, že to pravda je, víš?” takhle nějak podobně to měl měl poslední kluk a nepřišlo mu na tom divnýho vůbec …

Pátek třináctýho

/

Pátek třináctýho. Díky bohu za něj, aspoň máme viníka všeho špatnýho, co se ten den uděje. Dyť je pátek třináctýho, to mě ani nepřekvapuje! Říkám si už u padesáté tragédie toho dne. Ještěže tahle data v kalendáři máme, včera jsem se neměla na koho vztekat, bylo teprve dvanáctýho. Vztekat se není třeba ani na všudepřítomný …

Srdce nemyslí, srdce jenom cítí

/

Tma, pochmurná atmosféra, po krajině rozprášený česrstvý sníh, čepice a zmrzlý nosy. Česká zima. Ani po dvou letech mi ještě nezačala chybět. Stejně mi to přijde divný, jak jsme všichni lidi, jeden druh, ale přitom každej úplně jinej. V kolika různých provedení nás vyráběj. Od odlišných barvených typů, až po rozmanitý nastavení. Jeden má rád …

Iluze

/

Svět kolem nás je někdy jedna velká iluze. Vidíme, co vidět chceme a přehlížíme, co se nám nelíbí. Každý z nás si vytváří představy ve své hlavě, a když nám realita najednou strhne brýle s různobarevným filtrem, praskne hlučně ta pracně upatlaná bublina kolem, boříc se jako domeček z karet. Těžko říct, jaký život vlastně …

Všude dobře, v objetí nejlíp

/

Tři hodiny u počítače utečou jak víkend před pondělkem, a já mám takový divný dejavú. Dejapoo bych řekla v angličtině (že už jsem ty sračky někde viděla). Mám občas takovej ten známej pocit, kdy nevím jestli se mám oběsit hned, nebo až potom. Nebo brečet, že jsem právě vyhodila X hodin svýho života, který mi …

Hlava, nebo orel

/

„Co myslíš, sluší mi ty šaty?“ dívá se na mě. „Kam to budeš nosit?“ koukám na ni unaveně. „Nevím, třeba se to někdy bude hodit,“ prohlíží se v zrcadle ze všech úhlů. „Ta barva ti sluší,“ potůčky potu mi neslyšně stíkají po zádech dolů. „Nechceš si je koupit taky?“ otáčí se na mě. „Ne.“ „Proč …

Člověk, kterým mám být

/

Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný …

Zemětřesení

/

Je třičtvrtě na sedum ráno, a já spím. Zdá se mi sen. Najednou ale všechno začne být nějaký divný, něco se mnou cloumá, cosi je špatně… Otevřu oči a na dvě, nebo tři vteřiny, který se zdají jako naprostá věčnost, zůstanu v šoku jen zírat. Vůbec nechápu, co se děje. Sním ještě pořád? Je to …

Chcete kousek mě?

/

Je osum hodin ráno. Stojím u prosklené stěny ve dvaadvacátém patře hotelu v Jakartě, hlavním městě indonéského ostrova Jáva. Unaveně pozoruju shon na rušných ulicích pode mnou a všude po těle mi stíkají potůčky potu. Koukám dolů na probouzející se město. Změť betonu, asfaltu a uspěchaných človíčků. Pomalu ze sebe stáhnu mokré oblečení, nechávajíc ho ležet …