My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jsou umělý

/

  Ahoj mami, měla jsi pravdu – byly umělý. Když jsem přijela, nejdřív jsem vůbec nechápala, na co se ptáš. „Ty kytky na balkóně jsou živý?“ Co to je za otázku? Byla jsem nadšená, že jsem zase zpátky v Sydney. Ani ten prudký déšť, co mě tady přivítal po přesunu ze slunečného Melbourne, mi náladu …

Karma přijde

/

“Wayan, musíme zfalšovat dokument,” říkám své balijské hospodyni. “Ano,” odpovídá netečně, jako by padělat dokumenty bylo stejně běžný jako si před spaním vyčistit zuby. “Zfalšovat, jako že napíšeme něco, co není pravda, ale budeme trvdit, že to pravda je, víš?” takhle nějak podobně to měl měl poslední kluk a nepřišlo mu na tom divnýho vůbec …

Srdce nemyslí, srdce jenom cítí

/

Tma, pochmurná atmosféra, po krajině rozprášený česrstvý sníh, čepice a zmrzlý nosy. Česká zima. Ani po dvou letech mi ještě nezačala chybět. Stejně mi to přijde divný, jak jsme všichni lidi, jeden druh, ale přitom každej úplně jinej. V kolika různých provedení nás vyráběj. Od odlišných barvených typů, až po rozmanitý nastavení. Jeden má rád …

Kamikaze lásky

/

“Skočila bys kvůli němu z mostu?” krčím nepokrčitelný čelo nad mobilem a přemýšlím. Takhle se poznaj u člověka city? Že se obětuje? Vykročím do silnice, můj neúnavnej autopilot se snaží najít mezery mezi autama, jak prokličkovat dopravou na druhou stranu. Z myšlenek mě vytrhne troubení, ale po probdělé noci v letadle se mnou zas až …

Ty vole, Česko

/

  “Ty vole, Česko,” je zhruba nejvýstižnější hodnocení aktuální situace, který mi lítá hlavou v tyhle dny asi stopadesátkrát denně. Nepřišla jsem na něj sama, poradili mi to kluci “na nádru”. Já většinou první dny jen tiše čumím, snažíc se adaptovat a naladit na změnu teploty a prostředí tak, aby mě v ideálním případě nenapadlo …

Sběrač

/

Je mi jednatřicet. Pokud vám ženská je schopná přiznat svůj věk bez ošívání, pak byste se měli začít obávat, protože ta je schopná ledasčeho. Já toho opravdu schopná jsem. Jsem taky schopná debility na úrovni pokročilých masochistů, a jestliže existuje člověk, kterej naprosto přesně ví, co by dělat měl, ale zaboha se nemůže přimět, aby …

Čekání na zázrak

/

Pojeď na loď, říkal, bude to sranda, říkal. Sranda je to k popukání od začátku až do konce. Obzvlášť, když jste náladová princezna, co nerada čeká. A já čekám v životě neustále. Až na mě přijde řada, až přestane pršet, až bude mít někdo čas. Čekám na rozhodnutí jiných, na dopravní prostředky, na výplatu. Čekám …

Zítra začnem zase znovu

/

Je další super horký den na Bali. Slunce pálí, nebe je modré a na obloze není jediný mráček. Bazén tiše bublá, jak voda přepadává přes okraj, a kolem zpívají exotičtí ptáci. Idylka až k vzteku. Jeden krásný dokonalý den a v něm jeden nedokonalý unavený člověk. Sedím na okraji bazénu ve stínu, nohy ponořené do …

Hlava, nebo orel

/

„Co myslíš, sluší mi ty šaty?“ dívá se na mě. „Kam to budeš nosit?“ koukám na ni unaveně. „Nevím, třeba se to někdy bude hodit,“ prohlíží se v zrcadle ze všech úhlů. „Ta barva ti sluší,“ potůčky potu mi neslyšně stíkají po zádech dolů. „Nechceš si je koupit taky?“ otáčí se na mě. „Ne.“ „Proč …

Člověk, kterým mám být

/

Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný …