My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Ty vole, Česko

/

  “Ty vole, Česko,” je zhruba nejvýstižnější hodnocení aktuální situace, který mi lítá hlavou v tyhle dny asi stopadesátkrát denně. Nepřišla jsem na něj sama, poradili mi to kluci “na nádru”. Já většinou první dny jen tiše čumím, snažíc se adaptovat a naladit na změnu teploty a prostředí tak, aby mě v ideálním případě nenapadlo …

Sběrač

/

Je mi jednatřicet. Pokud vám ženská je schopná přiznat svůj věk bez ošívání, pak byste se měli začít obávat, protože ta je schopná ledasčeho. Já toho opravdu schopná jsem. Jsem taky schopná debility na úrovni pokročilých masochistů, a jestliže existuje člověk, kterej naprosto přesně ví, co by dělat měl, ale zaboha se nemůže přimět, aby …

Čekání na zázrak

/

Pojeď na loď, říkal, bude to sranda, říkal. Sranda je to k popukání od začátku až do konce. Obzvlášť, když jste náladová princezna, co nerada čeká. A já čekám v životě neustále. Až na mě přijde řada, až přestane pršet, až bude mít někdo čas. Čekám na rozhodnutí jiných, na dopravní prostředky, na výplatu. Čekám …

Zítra začnem zase znovu

/

Je další super horký den na Bali. Slunce pálí, nebe je modré a na obloze není jediný mráček. Bazén tiše bublá, jak voda přepadává přes okraj, a kolem zpívají exotičtí ptáci. Idylka až k vzteku. Jeden krásný dokonalý den a v něm jeden nedokonalý unavený člověk. Sedím na okraji bazénu ve stínu, nohy ponořené do …

Hlava, nebo orel

/

„Co myslíš, sluší mi ty šaty?“ dívá se na mě. „Kam to budeš nosit?“ koukám na ni unaveně. „Nevím, třeba se to někdy bude hodit,“ prohlíží se v zrcadle ze všech úhlů. „Ta barva ti sluší,“ potůčky potu mi neslyšně stíkají po zádech dolů. „Nechceš si je koupit taky?“ otáčí se na mě. „Ne.“ „Proč …

Člověk, kterým mám být

/

Sedím zase v letadle a koukám se z výšky dolů. Vždycky si beru sedadlo u okýnka. Mám svoje rituály a zvyky, o kterých lidem neříkám. Takový ty, co se v odborně lékařským světě dají nazývat diagnózami. Jako že mi třeba nemůžete dát skleničky nalevo, když jsem zvyklá je mít napravo, knížky i oblečení mám poskládaný …

Zemětřesení

/

Je třičtvrtě na sedum ráno, a já spím. Zdá se mi sen. Najednou ale všechno začne být nějaký divný, něco se mnou cloumá, cosi je špatně… Otevřu oči a na dvě, nebo tři vteřiny, který se zdají jako naprostá věčnost, zůstanu v šoku jen zírat. Vůbec nechápu, co se děje. Sním ještě pořád? Je to …

Jako jízda na kole

/

Strkal mi už kdekdo kdekam kdeco, ale sondu do dutin jsem absolvovala poprvé. Připravená na tu svou starou známou škebli, co mi dycky nadá, že jsem zpátky, protože jsem si před dvěma sty lety nedokapala nějaký oční (oční!) kapky do ucha až do konce, mi škeble vzala vítr z plachet. Škeble si totiž odjela na …

Chcete kousek mě?

/

Je osum hodin ráno. Stojím u prosklené stěny ve dvaadvacátém patře hotelu v Jakartě, hlavním městě indonéského ostrova Jáva. Unaveně pozoruju shon na rušných ulicích pode mnou a všude po těle mi stíkají potůčky potu. Koukám dolů na probouzející se město. Změť betonu, asfaltu a uspěchaných človíčků. Pomalu ze sebe stáhnu mokré oblečení, nechávajíc ho ležet …

Černá díra pode mnou

/

“Au,” pro sebe zasyčím, jak voda ze sprchy pomalu stíká a pálí mě v ranách po celém těle. Příští dny budu mít všechny barvy duhy. Unaveně zkoumám všechny barevný fleky a sleduju, jak se kapky vody pomalu kutálí po kůži dolů na dřevěnou podlahu pode mnou. Tělo jako památníček. Čím jsme starší, tím víc popsanejch …