My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Srdce nemyslí, srdce jenom cítí

Tma, pochmurná atmosféra, po krajině rozprášený česrstvý sníh, čepice a zmrzlý nosy. Česká zima. Ani po dvou letech mi ještě nezačala chybět. Stejně mi to přijde divný, jak jsme všichni lidi, jeden druh, ale přitom každej úplně jinej. V kolika různých provedení nás vyráběj. Od odlišných barvených typů, až po rozmanitý nastavení. Jeden má rád chlad, druhej ho nemůže vystát. Někdo leze po skalách, jinej se výšek bojí. Lidí každým rokem přibývá, je nás už přes sedum miliard, a přitom nikdy nebylo těžší najít kompatibilní protějšek. Může to být všemi těmi možnostmi moderní doby, internety, že si víc vybíráme? Že máme větší nároky? Že upřednostňujeme vlastní štěstí před zachováním rodu?

Vzdáleně nakukuju do života lidí přes jedenáct tisíc kilometrů daleko. Nic. Vůbec nic ve mě vánoční balící papíry a adventní trhy nevzbuzují. Kromě nechuti ke všem západním šarádám, co lidstvo vymyslelo, jakožto skvělé obchodní příležitosti vytáhnout z nás peníze. Utřu si z čela pot a odložím mobilní kukátko do jinejch světů. Pro dnešek by to stačilo. Tady na Bali je poslední dny vedro k zalknutí. Teploty šplhají extrémně nahoru, a moje životní energie naopak strmě dolů. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi život moc nejde. Aspoň teda ne podle mých představ. Nevím, jestli jsem letos zestárla o sto let, nebo se naopak vrátila kamsi zpátky ke ztracenýmu dítěti. Stejně tak těžký je posoudit, zda jsem se už zbláznila, nebo teprve nastavila do toho správnýho modu. Kdo nahoře všechno dění řídí netuším, ale rozhodně musí makat přes čas a fantazii má bezlimitní.

„A hele, ono to bělí,“ říkám si pro sebe, když smývám sprchou z podlahy koupelny obdobu jakýhosi místního Sava. „Tak to nastříkáme i na stěny, když už jsme v tom, jen ať to všechno svítí.“ Bordel kolem sebe, bordel v sobě, znáte to. Vždycky, když začnu uklízet, mám pocit, jakoby se to trochu rovnalo i uvnitř mě samotné. Možná ne, ale je to činnost, která mě zabaví a přinutí myslet chvíli na něco jinýho. Potíž je v tom, že semtam generování činností přináší problémy, který jste dosud neměli. Ale je pravda, že nový problém vás přinutí nepřemýšlet nad problémem starým. „Ty vole,“ je jediný, na co se zmůžu, když otevřu dveře do koupelny. „No, krása,“ zírám na vykachlíkovany zdi kolem sebe, který se po zásahu žíraviny najednou samy svlíkly z bílýho nátěru. Nemůžu říct, že by teda ty obklady podle původního záměru teď zrovna svítily, ale v dnešní absurdní době jste líní omítnout zeď a říká se tomu “interiérový design”, tak já mám teď dyzajnovou koupelnu, no. Ale špinavý už nejsou určitě.

Kdyby aspoň nebylo takový dusno… Bali zoufale potřebuje déšť. Prosinec už běžně bývá mokřejší, ale letos zatím nic. Skoro žádná kapka ještě nespadla, slunce nekompromisně svítí dál, a všechny mraky se rozutečou stejně rychle jako moje ideály a naivní očekávání, když už si skoro myslím,že jsem životu přišla na kloub. Jediný bouřky, co přichází, jsou jen ty moje vlastní. Tichý hluk hluboko uvnitř, hromy a blesky, co lidi zvenčí nevidí. „Déšť není dobrý pro business, spousta lidí se modlí a pořádá ceremonie za to, aby nepršelo,“ říká mi můj masér Hendra, zatímco mi zarývá prsty do bolavých míst. Bolívaj z toho záda, když nosíme na ramenou těžkej náklad… „Ty myslíš, že neprší, protože si to lidi přejí?“ se zavřenýma očima přemýšlím, jestli si možná já jen nepřeju celou dobu nějak blbě. Hendra nic neříká, asi abych si o něm nemyslela, že je blázen, a bolestně mi mačká uzlík ve svalu nad lopatkou. Ale proč bych si to měla myslet, tady na Bali jsou ceremonie a modlitby denní rutina. I ze mě se stává občas v životě velmi věřící člověk, třeba když zrovna padám z motorky a tak. „Kde máš boyfrienda?“ vypadne z něj po chvíli. „Nevím,“ odpovím, nechtíc to téma otevírat, ale uvědomím si, že to je asi dost trapná odpověď na jednatřicetiletýho dospělýho člověka. „Doma. V Česku,“ doplním. „Přijede zpátky?“ Chvíli přemýšlím, co mám vlastně říct. Lidi chtěj slyšet proč. My všichni neustále potřebujeme pochopit a vědět proč a jak, a co že se to vlastně děje. I já jsem si vždycky myslela, že nejhorší na světě je nechápat proč. Jenže jsem zjistila, že i když všechny odpovědi dostaneme, stejně nám to hlava nepobírá. Cítit a chápat jsou dvě různý věci. Čemu hlava rozumí, srdce stejně nedokáže zpracovat. Srdce nemyslí, srdce jenom cítí. A když srdce něco chce, tak si za tím jde, až srdce dostane. Logika v tom málokdy hraje roli. Proto si často o svých kamarádech myslíme, že se naprosto zbláznili, máme-li tu čest s nimi prožívat jejich životní vzestupy a pády. „Za mnou určitě ne,“ stačí to jako odpověď? „Jak to?“ asi nestačí. Proč, proč, podívejme se – otázka, kterou jsem dlouho neslyšela. Já už celý týdny nepřemýšlím nad ničím jiným než PROČ. „Vztahy jsou komplikovaný, Hendro.“ My lidi jsme komplikovaní. Nemusíme ani žádat žádný bohy a pořádat ceremonie, aby nám byla objednávka doručena. Někdy stačí si jen přát, často stačí jen něco usilovně chtít, mít myšlenku, která nám nedá spát. Jenže ne nadarmo se říká: dávej si pozor na to, co si přeješ, mohl bys to taky dost možná dostat. A občas si prostě přejeme špatně. Někdy chceme věci, který víme, že nejsou správný, ale stejně si nemůžeme pomoct. Občas, i když víme, že to nebude mít dobrý konec, stejně si to chceme prožít…

 

Tagged , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *