My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Třeba je to odměna

Čím jsem starší, tím jsem mentálně deformovanější. Možná to máme všichni, že s přibývajícími roky přirozeně ztrácíme mladickou naivitu vrhat se do všeho nového a nepoznaného. V určité životní fázi se občas všechno nadšení a motivace smrskne do obyčejné prosby, aby na nás svět aspoň na chvílu zapomněl a dal nám pokoj. Stávají se z nás chodící cynici a víra v lepší zítřky je někdy unavenější než obnošené tkaničky u bot. Těžko říct, kolik životních facek je už trochu moc, a kdy se máme jen naučit údery vracet zpátky. Co je malý kopec pro jednoho, může být pro druhého nepřekonatelná hora. Někoho rozbolí nohy a vživotě už ho nahoru nikdo nedostane, a jiného ta bolest vybičuje k větším výkonům. 
Já si nemůžu pomoct, ale pokaždé, když dostanu pocit, že je život nějak podezřele štědrý, začnu se ošívat a čekat, kdy to příjde. Sedím a dávám pozor, jestli ji chytnu zprava, nebo zleva. Čekám to každým dnem, nepřestávám polevovat v připravenosti, protože kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. A ono nic. Párkrát se na to vyspím a pořád nic. Podviné. Buď se ten někdo nahoře opil tak moc, že už několik dní vyspává kocovinu, nebo jsem v téhle pozemské hře postoupila o level výše. Na tolik klidu nejsem zvyklá. Třeba je to past? Třeba je to odměna. Třeba je to zkouška? Třeba je to život sám…

Tagged , , , , ,

2 thoughts on “Třeba je to odměna

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *