Třeba je to odměna
Čím jsem starší, tím jsem mentálně deformovanější. Možná to máme všichni, že s přibývajícími roky přirozeně ztrácíme mladickou naivitu vrhat se do všeho nového a nepoznaného. V určité životní fázi se občas všechno nadšení a motivace smrskne do obyčejné prosby, aby na nás svět aspoň na chvílu zapomněl a dal nám pokoj. Stávají se z nás chodící cynici a víra v lepší zítřky je někdy unavenější než obnošené tkaničky u bot. Těžko říct, kolik životních facek je už trochu moc, a kdy se máme jen naučit údery vracet zpátky. Co je malý kopec pro jednoho, může být pro druhého nepřekonatelná hora. Někoho rozbolí nohy a vživotě už ho nahoru nikdo nedostane, a jiného ta bolest vybičuje k větším výkonům. Já si nemůžu pomoct, ale pokaždé, když dostanu pocit, že je život nějak podezřele štědrý, začnu se ošívat a čekat, kdy to příjde. Sedím a dávám pozor, jestli ji chytnu zprava, nebo zleva. Čekám to každým dnem, nepřestávám polevovat v připravenosti, protože kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. A ono nic. Párkrát se na to vyspím a pořád nic. Podviné. Buď se ten někdo nahoře opil tak moc, že už několik dní vyspává kocovinu, nebo jsem v téhle pozemské hře postoupila o level výše. Na tolik klidu nejsem zvyklá. Třeba je to past? Třeba je to odměna. Třeba je to zkouška? Třeba je to život sám…
If you want to use the photo it would also be good to check with the artist beforehand in case it is subject to copyright. Best wishes. Aaren Reggis Sela
It’s myself i the photo, what is your problem, you troll?