My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jsou umělý

 

Ahoj mami,

měla jsi pravdu – byly umělý. Když jsem přijela, nejdřív jsem vůbec nechápala, na co se ptáš. „Ty kytky na balkóně jsou živý?“ Co to je za otázku? Byla jsem nadšená, že jsem zase zpátky v Sydney. Ani ten prudký déšť, co mě tady přivítal po přesunu ze slunečného Melbourne, mi náladu nezkazil. Komu by to vadilo, trocha vody z nebe. Tu Austrálie přeci tak dlouho potřebovala, nemůžu jí to mít za zlý. Jenže pak jsem místo spánku probrečela noc a všechny ty kapky už se najendou nezdály tak šťastný. Koukala jsem se po rozednění z okna a poslouchala neutuchající bubnování provazů deště. Vstala jsem, otevřela dveře na terasu a natáhla ruku dotknout se té zeleně. Ani jsem nebyla překvapená, ten den jsem vpodstatě už necítila skoro nic. Měla jsi pravdu. Byly umělý. Zavřela jsem za sebou a přemýšlela, jak tě to hned může vůbec napadnout, jen tak z fotek. A já tu přitom stojím, mám plast přímo pod nosem, a nevšimnu si ho. Jak to, že někteří z nás nevidíme realitu takovou, jaká je i když nás bije rovnou do očí, a jiní to zmerčí hned? „Nejsou tam truhlíky,“ byla tvoje odpověď na otázku, jak jsi to věděla. Koukala jsem z okna na zábradlí hustě omotané zeleleným listím. Nejsou tam truhlíky. Z čeho by rostly? Ale jak může někdo jako já se vůbec podívat na živou stěnu a hledat truhlíky, když sama jen sklízím, co roste. Lidi v životě přichází a odchází, a já neustále třídím plody nedozrálý od těch plesnivých, truhlíky mě ani nenapadne hledat a bádat, co z nich vlastně může vyrůst. Je zajímavý, že když se dva lidi dívají na jednu a tu stejnou věc, každý vidí něco jinýho. Já mám před očima načančanou pompéznost, a ty vidíš plastovou znouzectnost. Snad realitu záměrně nevnímám? Možná vidím, co vidět chci, a tak mě ani nenapadne nějakej truhlík hledat a zpochybňovat opravdovost toho, co vidím. Jenže ona i sůl vypadá jako cukr. Nejednou mě zklame zjištění, že jsem zřejmě ten člověk z Platońovy jeskyně, který sedí u ohně, pozoruje stíny na stěně, a věří, že jsou opravdové. Nehledě na to, že je mi rok od roku víc a víc, zůstávám pořád stejně naivní. Plastový kytky mě překvapují stejně jako svět sám a lidi v něm. Sydney bičovaly celé dny prudké deště. Vyběhla jsem jen za roh do obchodu pro jídlo, ale i tak jsem byla celá promáčená. Jindy slunečné a živé vělkoměsto teď bylo skoro prázdné. Všude v ulicích se povalovaly zlomené deštníky, popadané větve a stromy, které se odporoučely k zemi. Nehybně tu ležely jako naše unavené duše. A když po dvou dnech zase vysvitlo slunce, uklízeči se hbitě postarali o to, aby po nepořádku už nebylo ani památky. Vše se vrátilo zase do původního normálna. Stejně jako po každé bouřce my. Uklidíme popadané větve, koupíme si novej deštník, a jdeme dál…

Tagged , , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *