My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Pelikán

Zastavím se na pláži a pobaveně pozoruju pelikána stojícího jen pár kroků od rybáře, který vytahuje z vody síť. Pelikán nervózně přešlapuje a posunuje se k němu blíž a blíž, beze slov žadoní o rybu. Muž rozváže malou síťku a jednu jedinou rybu, co chytil, mu bez zaváhání hodí. Pelikán ji schlamstne a spokojeně se kolíbavým krokem vzdálí, aby si ji v klidu mohl sníst. Sleduju prchavou scénu, která se ve vteřině vstřebá do minulosti. Kromě mě, rybáře a pelikána, jež to nikomu neřekne, se o tomhle malém aktu laskavosti už nikdo nedozví. Jednak zmizel stejně rychle jako přišel, a druhak je pro většinu populace příliš nezajímavý a nepodstatný. Ale mě to připomnělo můj nedávný rozhovor s kamarádem před pár dny, který mi vyprávěl, že soused musel oplotit místo, kde nechává pytle s odpadem, protože vrány je pokaždé rozklovaly a nadělaly nepořádek. Moje přirození reakce byla: „a proč nenechá ty zbytky, který můžou vrány sníst prostě a jednoduše venku, vrány se nají a žádnej nepořádek tam nebude”. Překvapilo mě, jako už tolikrát vživotě, kam se ta konverzace stočila, protože přeci „Šárko, dneska nakrmíš jednu vránu a zítra jich přiletí padesát, proč si myslíš, že jsou asi tak všude v parcích nápisy nekrmit holuby, pro srandu?” Co si já o fungování tohole světa myslím, je kapitola sama pro sebe. Jen proto, že lidi vytvořili příkazy a zákazy, vyrobili cedule a dožadují se celoplošné konzistentní poslušnosti neznamená, že se s nimi budu umět ztotožnit. Naopak, vnitřně mě deptá každý pohled na psy na vodítku, kteří se v parku v Singapuru nikdy v životě nebudou moct svobodně proběhnout. Pes bez vodítka prostě do parku nepatří. V Austrálii jim v lepších případech (rozuměj – v lepších a dražších čvrtích, kde to hezky doplňuje popis ultradrahých nemovitostí) postavili v parcích ohrádky, tam můžou běhat dokola bez vodítka, však je tam tráva co víc by pes mohl k životu chtít. Poslední dobou hodně pozoruju, porovnávám a hodnotím. Lidi jsou tak strašně různí! Kulturně, povahově, mentálně. Ale neznamená to, že se musíme přizpůsobovat, prostě si jen najít ty svoje. „Dívej jak kočky prskaj, když jim ježek chodí na granule, aspoň někdo je žere. Udělal jsem mu domek vzadu na zahradě,” posílá mi fotky táta. „Tati, ale dyť tenkrát kočky chytly od ježka blechy a my všichni od těch koček.” „No, to je problém, ježci mají blechy. Ale kdybys viděla, jak křoupal žižalu!”
Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *