My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Jedno velké nic

Už je to asi třista let, co jsem naposledy přidala něco smysluplného, ale upřímně, život v Melbourne a celé Viktorii se smrskl na jedno velké tříměsíční nic v izolaci ve jménu koronaviru, a to už i myšlenky přestanou být zajímavé. Přesněji řečeno člověk si může z dostupných možností pouze vybrat, jestli je existence mezi čtyřmi zdi ještě snesitelná, nebo si v deset ráno otevře láhev vína. A když už jsme si mysleli, že začíná svítat na lepší zítřky a život se pomalými krůčky začíná vracet do normálu, přišla druhá vlna a s ní další domácí vězení. Tomu já naštěstí v posledních hodinách před zavřením hranic utekla do Sydney. V Novém jižním Walesu je situace o poznání snesitelnější (klepu na dřevo).
Poslední tři dny procházím staré články na blogu a svoje poznámky, protože jsem si na dvěstěpadesát procent jistá, že tam někde je jedna zásadní věta, a já dokonce i vím, v jakém období jsem to napsala, ale ne a ne ji najít. Nejde mi to do hlavy. Jsou to tři dny, kdy jsem se potkala s kamarádem, se kterým jsem se poznali před třemi roky ve Vietnamu. Seděli jsme u večeře a lovili úsměvné vzpomínky, když se mi vybavilo, že mi tehdy v noci řekl něco, co mi silně utkvělo v hlavě. Tenkrát jsem měla plán se za měsíc z Česka odstěhovat, ale zároveň jsem váhala. Neustále jsem to hodnotila ze všech možných úhlů, až jsem ve finále ani nevěděla, jestli to vůbec chci. A on mi řekl něco, co mi uvnitř hlavy secvaklo, zapadlo, a bylo rozhodnuto. Do Prahy jsem se vrátila s novým plánem a žádé otazníky už jsem neměla. Abych si to dostatečně vryla pod kůži a zase si to nerozmyslela, nechala jsem se pro strvzení vlastní krví následující den taky potetovat. Měla jsem to černé na bílém, tedy spíš inkoustově modré na kůži, dostatečně to bolelo, což mi s každým pohybem připomínalo mou vůli, a z toho už se přeci nedá vycouvat. Leda že bych šla na laser. Ale za nic na světě si nemůžu vzpomenout, co mi tenkrát řekl, pročetla jsem všechny články, dokonce i ten z Vietnamu, kde to poselství přeci mělo být, ale nic tam není. Jako by nic neřekl. „Víš, Šárko, jeden nemůže vzpomínkám věřit. Často si do hlavy uložíme příběh, který jsme si sami vytvořili, věřili jsme mu tak silně, že jsme si tu vzpomínku prostě vymysleli,“ řekl mi, když jsem pátrala už dobrou chvíli. Pátrala jsem pak ještě další dny, ale nic. Nic. Proč bych si to vymýšlela, já mám na to dokonce i tetování, nebo to je snad taky vymyšlené? Těžo říct, slova nenalezena. Vymyslela jsem si to? Vytvořila jsem si sama důvod proč odjet, nebo jsem to jen zapomněla? Kdo ví. Ať už řekl cokoliv, zřejmě to poselství zůstane zapomenuté v uličce Ho Či Minova města, a já mezitím místo v Praze žiji už tři roky úplně jiný příběh. Dost možná příběh vymyšlený. Za ty tři roky, a především letos jsem hlavně pochopila jednu věc: že blázni jsme na téhle planetě naprosti všichni.
Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *