My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Hovno v sáčku

Byla jsem si zaběhat v parku a na cestě leželo hovno v sáčku. Fuj, Šárko, proč nám to říkáš? Protože na ten výkal pořád myslím. Upřímně mě pobavilo, že někdo uklidil po svém psovi (soudím dle svých dostupných informací, že psi hovna v sáčku v roce 2020 ještě nekadí, ale třeba Babiš brzy nařídí a budou muset), zvednul exkrement do sáčku, kam si dal ten sáček nevím a nechci to ani vědět, a ouha, sáček po cestě ztratil. Je mi dvaatřicet, díky svému životnímu (ne)stylu jsem toho zažila poměrně dost. Za ty roky jsem ztratila nespočet klíčů, knížek, platební karty, cestovní pas, brýle, deštníky, peníze, chlapa v Ikee, a obecně cokoliv dostatečně zhmotněné prostě umím dokonale a nenávratně ztratit. Ztratila jsem ale taky práci, iluze, kamarády, lásku, naivitu a občas i důvěru ve smysl celého lidského bytí. Ztrácím a nacházím každý jeden den, někdy jdu víc do ztrát, jindy se vyšvihnu na chvíli do hojnosti přebytku. Život nám naděluje fantasmagorní scénář, těžko říct, kdy je jaké dějství odměna a kdy trest, asi záleží z jakého úhlu se díváme, z jeviště, z hlediště, z balkonu nebo ze stoky. Často ztráty jsou jen převlečené zisky, ale my lidi máme potíž vidět v bolesti budoucí vděk. Ten někdo nahoře vidí věci, které my vidět nechceme, a slyší rozhovory, před kterými si zakrýváme uši. Vesmír ty bolesti i radosti tiše sebere do sáčku a vyhodí. Jako to hovno. A já se pořád chichotám, naprostý trotl, zřejmě už z toho nevyrostu, že jsem v životě ztratila a ztrácím pořád, ale hovno ještě nikdy.

Tagged , , , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *