My Puzzle World

Jednoho dne to do sebe všechno zapadne. Jako puzzle…

Křižovatky

„Kontrolní otázka, Šárko: co znamená tahle značka?” Můj otec má ve zvyku krátit společnej čas v autě kvízama, to asi aby jeden zbytečně nezahálel. „Nevím,” odpovídám popravdě, protože proužky, barvy, čáry, a taky jména zapomínám. „Ježišikriste, a jak můžeš mít řidičák, když nevíš?” Můj otec si myslí, že po padesátce už ho nemá co překvapit, ale já vždycky doručím. „Normálně mi ho dali,” to byly časy, tenkrát by mě ještě v sedumnácti nenapadlo, že svět může být nespravedlivej, a že cestičky si životem musíme najít každej sám ledajaký. Ruku na srdce, ono zase tolik značek kromě stopky a dej přednost v jízdě v Litovli zas nemáme, natož semafor. To předloni v centru Sajgonu ve Vietnamu byla jiná jízda… „A víš o tom, že tady je přednost zprava, jo?” pokračuje. „Vím,” ale vím to jen proto, že mi to tam pokaždý znovu a znovu opakuje. V Olomouci za nádražím a u Globusu dávám bacha. Ale jinak tomu nerozumím. Nedává mi smysl, proč bych najednou na „velké silnici, co se tváří, jako že jsem na hlavní,” najednou měla začít předvídat, že ze zákrutů něco vyjede. Prostě chybí mi nějaká synapse v mozku, aby mi to secvaklo. Ale není jediná. Vždycky mi chyběly buňky na matiku, fyziku, chemii a lásku. V rovnicích o několika proměnných jsem se přepočítávala stejně často jako později ve vztazích mezi opačným pohlavím.
Dodneška, po víc jak dvou letech života v Asii a řízení nalevo, mě semtam napadne, jestli tady náhodou takovou blbost taky nemaj, a neexistuje třeba zákeřná přednost zleva. Těžko říct, většina lidí se nezdá řidičák ani vlastnit, natož aby rozumněli silničnímu provozu. Oni nemyslí. Oni prostě jen jedou. A mně to takhe vyhovuje. Jet a neřešit, kdo má přednost, jestli musím nutně na červenou zastavovat, nebo proč mi někdo neodepisuje zpátky. Rok mi trvalo se přeorientovat na opačnou stranu. Podívat se na křižovatce nejdřív doleva, a nepodjíždět provoz ze špatné strany, to byl výkon hodnej Oskara, když jsem se zrovna nevěnovala v duchu jen a pouze řízení. Mně myšlenky lítaj pořád, ne jen v oblacích, ale po každým kopci a vyráchaj se v kdejaké strouze. Přednost mě trápila ze všeho nejmíň. V Asii jsou ty pravidla takový lepší. Lidi si myslí, že v tom není systém, ale on je. Jen si nejdřív musíte z hlavy odinstalovat ten starej program. Tady se na značky a přednosti nehraje, tady je to pocitový. Když usoudíš, tak to tam prdneš, a když vidíš obtěžkanou ženskou na motorce snažící se odbočit, jak blokuje celej pruh za ní, tak ji prostě pustíš a nebudeš ji ignorovat. A pocity, ty má tady člověk na každým kilometru. Začíná to od: „jé číča,“ přes: „zaparkuj to uprostřed silnice, ty umělče,“ až po „tu červenou jsi, Šárko, dávat nemusela, ale tak jedeme no, co už teď s tím“. Ale co by byl život bez pocitů, překvapení, semaforů a křižovatek…

Tagged , , , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *