‘Ahoj, já jsem Šárka a nahá se představuju poprvé’, podávám omotaná ručníkem mokrou ruku dvěma klukům, kteří zrovna shazují batoh v pokoji. Z vlasů mi kape voda a na život v hostelech už jsem si docela zvykla. Všechny fóbie, předsudky a přesvědčení jsem musela nechat za dveřma. Pokud se chci cítit aspoň trochu dobře, musím …
Otevřu oči a mám pocit, jako by mě přejel parníválec… Koukám se kolem sebe a rozmrzele pouštím hudbu do sluchátek, abych neslyšela hlasité spolubydlící, nerespektující noční klid. Snažím se vzpomenout na předešlou noc, když v tom zjišťuju, že si bohužel pamatuju až moc… Jsem unavená, nevyspalá a mám kocovinu. Kambodža měla být zen, ne party …
Už na letišti v Bangkoku se na imigračním seznamuju se stejně zmateným Irem Johnem, kterýho poslali sehnat dolary na vízum špatně jako mě. A tak jsme spolu zůstali. Já byla vděčná za jeho rady, protože už v Kambodži byl, on zase za moje nově koupený data a funkční GPS. Bangkokský komfort Uber v Siem Reap …
Continue reading “Co se stane v Kambodži, zůstane v Kambodži”
Ležím pořád v posteli v Bangkoku v prázdnýn pokoji, ospalá ale nechci jít spát, protože musím vyřešit, co dál. Mám takovej pocit, že kamkoliv se teď v Bangkoku nebo Thajsku pohnu, neudržím laťku zážitků, zábavy a dobré nálady stejně vysoko. Procházím možnosti letů z Bangkoku a snažím se najít něco levnýho, co by mě zároveň …
Chlap, co nechrápe. No vida, existujou. Čím dál víc jsou mi mladší chlapi sympatičtí. Oddechuje jak miminko. Netuším proč, ale zřejmě mám pocit, že mi ve spánku uteče život, a tak se zase po pár hodinách probouzím unavená do nového dne. Každej den na jiným místě, na cizím místě. Usínám v pikovteřině vyčerpáním pokaždé, kdekoliv …
Je brzo ráno, ale já už stejně nemůžu dospat. Prší. Nasazuju si pláštěnku a skůtr mě veze v dešti na autobusovou zastávku. Kupuju si lístek do Bangkoku a všimnu si dvou blonďatejch kluků, kteří vypadají trochu vyplašeně. ‘Jedete taky do Bangkoku?’, usmívám se a dávám kolovat svou zelenou snídani. ‘Co to je?’, ptá se mě …
Probudím se brzy ráno po čtyřech hodinách nuznýho spánku zas a znovu na cizím místě. V Hua Hin. Přímořským měste kousek pod thajským hlavním městem. Hua Hin je takovej malej bráška Bangkoku, menší, klidnejší, utlumenější, míň prvoplánově sexuálně laděnej a voní po moři a rybině. Chvíli koukám kolem sebe, hraju si s pobíhající trhlou kočkou …
Nekončící provazy deště už mě štvou. Pustej ostrov s nudným chlapem a plnou hlavou není v dešti žádná zábava. Rozhodnu se sbalit a po dvou nocích se vrátit zpátky na pevninu do Krabi. Ruším plány dál pokračovat po ostrovech a otráveně přemýšlím, co dál. V šest ráno stojíme s Julienem v koupelně hostelu u umyvadla …
Ticho. V uších mi tlumeně hučí. Nemyslím na nic. Na pár sekund ve svým hektickým životě se jen soustředím na to vznášet se na hladině. Když se uvolním a nechám se nadnášet, nehnutě ležím na moři jako v oblacích. Uši mám ponořené ve vodě a neslyším vůbec nic z toho šílenýho světa. Nevím, jestli je …
Je sedum ráno, další noc beze spánku a já stojím na ulici před hotel a čumím střídavě jak vyoraná myš a střídavě se přiblble směju. Přemýšlím, co budu dělat. ‘Jeď se kouknout na Tiger cave, stojí to za to!’, chvíli popocházím po poloprádné ulici a snažím se najít autobus, ale buď tam žádnej nejede, nebo …
