Moderní doba, moderní možnosti. Virtuální možnosti. Sex na dálku je s rozvojem chytrých telefonů už vpodstatě běžná věc. Vztahy napříč kontinenty, motýli, co už nelítají v břiše, ale bezdrátově. “Co děláš?” “Jsem ve vaně.” “Tam bych chtěl být s tebou…” “To by bylo fajn… Mohl bys mi umýt záda…” “Líbal bych tě na krk…” “A dál?” …
“Vypadáš nějak jinak.” “Jsem opálená”, hlavně nepřiznat těch osm kilo, toho si nikdo zaručeně nevšimne. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. “Ale vypadáš spokojeně. Něco novýho?” “Ne, jen jsem se dobře vyspala.”, s tím tmavookým. “No to jsi už potřebovala poslední dobou!” “To rozhodně…”, jen těch sto padesát zpráv denně je teď trochu energeticky náročnejch. “Můžeš mi přeposlat …
Netuším kdy, kde a jak jsem žila v minulých životech, ale v tom současným v tom moc velký jasno zřejmě taky nemám. Kdekoliv se octnu, nějakým podivným způsobem si to tam oblíbím a v rámci několika dnů se aklimatizuju natolik, že tomu, kde zrovna spím, říkám “doma”. Kamkoliv jedu, začnu pochytávat tamní mluvu a když …
Rozhodla jsem se být tlustá. Spát a jíst mě neskutečně uklidňuje a vzhledem k tomu, že spánek je letos zřejmě s mou přehřátou hlavu v nedohlednu, jídlo to dokonale jistí. Po pár dnech je ze mě solidní koule a jediný, v čem se cítím pohodlně, je velký tričko s Mickey Mousem. Turek mě očividně chce …
Nápis: “Plovací vesta je pod sedadlem”. Jsou 3 ráno a mě tohle idiotský slovo příšerně vytáčí. Slovo plovat. Rozčiluje mě se na to dívat a lidi používající plovat v běžné konverzaci řadím do kategorie mimo.Plovat na hladině je asi tak stejná blbost jako jezt na dovolenou. Proč? Protože nevím. Protože se to tak říká. Taky …
Dejavu. Ta známá vůně. Moře, těstovin, ryb a vína. Všude řvou cikády jako neúnavné hejno vzteklých dětí a mě ten hluk neskutečně uklidňuje.Vytěsňuje můj vlastní bolehlav a chvílema zapomínám i na ten můj vnitřní kolotoč. “Já chci být tlustá.” “Tak buď tlustá.” “Ale já nechci být tlustá.” “Tak nebuď tlustá.” “Ale já chci být tlustá, …
‘Šárko, co je dnes za den?’ ptá se mě šéf. ‘Pondělí? Ne, úterý, že?’ ‘Ne, středa. Tak ne, kalendář říká čtvrtek.’ ‘Oh, shit…’ Občas si říkám, že kdyby lidi uměli číst myšlenky, dávno by mě zavřeli do blázince. Myslíš, že je někdo taky tak mimo jako já? Třeba jo, co já vím, když už ani …
